O krizové filozofii
Vždycky je třeba se na věci dívat originálním způsobem. Jinak je to nuda. Jaké jsou výhody krize?
Občas v sobě mají tragedie skryté výhody. Za jednu takovou "výhodu krize" uveďmě ničivý útok na Pearl Harbor: vytrhl totiž Ameriku ze „splendid isolation“ a zapojil ji do války. Co bychom si my Evropané bez Ameriky tenkrát počali? Takže šup na to: jaké jsou výhody krize?
Výhoda společného nepřítele
Zaprvé: podobně jako v případě Pearl Harboru dala i tato finanční krize svět dohromady. Není většího semknutí než v nouzi a například o Evropě se už dlouho říkalo, jakou má smůlu, že nemá vnějšího nepřítele (všechny války vedli Evropané jen mezi sebou, zvenčí na nás zaútočila v novodobé historii jen jednou Osmanská říše). Mnohem lépe se integruje, když jste ohroženi zvenčí, a tudíž máte důvod se semknout. Výhoda finanční krize je v tom, že postihla téměř celou naši západní civilizaci – nutí nás totiž ke společnému postoji proti společnému nepříteli. Tolkienovo Společenstvo prstenu se nedalo dohromady, protože se jim chtělo na procházku, ale kvůli tomu, že mělo úkol a společný problém. Elf se spřátelil s trpaslíkem, když byli v nesnázích. To jen v době míru a klidu si mohli dovolit se nesnášet, luxus, na který v boji se skřety nebyl čas.
Krizí výš
Zadruhé: krize jako fenomén růstu. Už jste si někdy všimli, že v průběhu uklízení třeba pokoje uděláte větší nepořádek, než byl předtím? Že místnost, kterou právě malujete, je méně použitelná, než když jste začali? Že nejlepší způsob, jak uklidit šuplík, je převrátit ho vzhůru nohama a vlastně tedy přivést do chaosu, aby výsledkem byl větší řád?
Údolí chaosu
Tak je to se vším našim pozemským kvaltováním: vyšší úroveň řádu jsme schopni dosáhnout jen skrze údolí chaosu a neřádu. Neumíme jen tak zvýšit úroveň řádu v daném systému, aniž by se přechodná doba nevyznačovala načas nepořádkem. Stoupáme skrze prvotní pokles. Platí to už odpradávna a tento princip můžeme vystopovat všude: před použitím živé vody je nejprve nutno použít vodu mrtvou; před vstupem do země zaslíbené musíme projít pouští. A největší příklad naší civilizace: před vykoupením lidstva od hříchu bylo třeba Kristovy potupné smrti, před jeho vystoupením na nebesa byl sestup do pekel.
Krizová energie
Prostě to jako lidstvo neumíme jinak. Rosteme skrze poklesy a krize. Neumíme hladce růst, učíme se skrze chyby, ke každému kopci patří údolí. V urbanistickém „poststeampunkovém“ sci-fi románu Nádraží Perdido se používala jako zdroj pohonu krizová energie, která se generovala ze všudypřítomného latentního chaosu.
Krize jsou nutnou součástí našeho bytí. Jsme jako zubní pasta: je nás třeba pořádně zmáčknout, aby z nás něco kloudného vylezlo. A naší jedinou modlitbou budiž, aby krize byly úměrné našemu stavu, a nikoli fatální. Aby to prubířské zmáčknutí bylo pevné, ale jemné, aby nás to posílilo, a nikoli zabilo. Zatím vše svědčí ve prospěch toho prvního.
Článek vyšel v časopisu RESPEKT
Občas v sobě mají tragedie skryté výhody. Za jednu takovou "výhodu krize" uveďmě ničivý útok na Pearl Harbor: vytrhl totiž Ameriku ze „splendid isolation“ a zapojil ji do války. Co bychom si my Evropané bez Ameriky tenkrát počali? Takže šup na to: jaké jsou výhody krize?
Výhoda společného nepřítele
Zaprvé: podobně jako v případě Pearl Harboru dala i tato finanční krize svět dohromady. Není většího semknutí než v nouzi a například o Evropě se už dlouho říkalo, jakou má smůlu, že nemá vnějšího nepřítele (všechny války vedli Evropané jen mezi sebou, zvenčí na nás zaútočila v novodobé historii jen jednou Osmanská říše). Mnohem lépe se integruje, když jste ohroženi zvenčí, a tudíž máte důvod se semknout. Výhoda finanční krize je v tom, že postihla téměř celou naši západní civilizaci – nutí nás totiž ke společnému postoji proti společnému nepříteli. Tolkienovo Společenstvo prstenu se nedalo dohromady, protože se jim chtělo na procházku, ale kvůli tomu, že mělo úkol a společný problém. Elf se spřátelil s trpaslíkem, když byli v nesnázích. To jen v době míru a klidu si mohli dovolit se nesnášet, luxus, na který v boji se skřety nebyl čas.
Krizí výš
Zadruhé: krize jako fenomén růstu. Už jste si někdy všimli, že v průběhu uklízení třeba pokoje uděláte větší nepořádek, než byl předtím? Že místnost, kterou právě malujete, je méně použitelná, než když jste začali? Že nejlepší způsob, jak uklidit šuplík, je převrátit ho vzhůru nohama a vlastně tedy přivést do chaosu, aby výsledkem byl větší řád?
Údolí chaosu
Tak je to se vším našim pozemským kvaltováním: vyšší úroveň řádu jsme schopni dosáhnout jen skrze údolí chaosu a neřádu. Neumíme jen tak zvýšit úroveň řádu v daném systému, aniž by se přechodná doba nevyznačovala načas nepořádkem. Stoupáme skrze prvotní pokles. Platí to už odpradávna a tento princip můžeme vystopovat všude: před použitím živé vody je nejprve nutno použít vodu mrtvou; před vstupem do země zaslíbené musíme projít pouští. A největší příklad naší civilizace: před vykoupením lidstva od hříchu bylo třeba Kristovy potupné smrti, před jeho vystoupením na nebesa byl sestup do pekel.
Krizová energie
Prostě to jako lidstvo neumíme jinak. Rosteme skrze poklesy a krize. Neumíme hladce růst, učíme se skrze chyby, ke každému kopci patří údolí. V urbanistickém „poststeampunkovém“ sci-fi románu Nádraží Perdido se používala jako zdroj pohonu krizová energie, která se generovala ze všudypřítomného latentního chaosu.
Krize jsou nutnou součástí našeho bytí. Jsme jako zubní pasta: je nás třeba pořádně zmáčknout, aby z nás něco kloudného vylezlo. A naší jedinou modlitbou budiž, aby krize byly úměrné našemu stavu, a nikoli fatální. Aby to prubířské zmáčknutí bylo pevné, ale jemné, aby nás to posílilo, a nikoli zabilo. Zatím vše svědčí ve prospěch toho prvního.
Článek vyšel v časopisu RESPEKT