Odpuštění dluhu, vykoupení (špatných) pohledávek a nezasloužené státní dary (dotace a garance) jsou dnes jedním z hlavních způsobů, jak stát zachraňuje hospodářství před krizí. Osobní odpuštění a vykoupení jsou ale zároveň hlavními myšlenkami křesťanství. Tak jsem si dovolil jedno trošku abstraktnější zamyšlení nad naším hospodářstvím.

Člověk může, ale nemusí být věřící, nicméně klíčový vliv této víry na formování naší civilizace nemůže popřít nikdo. Křesťanství mělo a má větší vliv na naší ekonomii, než si myslíme.

Vykoupení: otroci dluhu

Zároveň ale také platí, že ekonomické principy ovlivňovaly křesťanství. Ježíš i jiné biblické postavy rády používaly ekonomické příměry a podobenství.

Tak například onen klíčový křesťanský a dnes navýsost duchovní pojem "vykoupení" měl původně ekonomický smysl: pokud se někdo neúnosně zadlužil, upadl v té době do otroctví. Pokud jej někdo z tohoto područí vyplatil, hovořilo se právě o vykoupení.

Dnes se také vykupují špatné dluhy. V dobách krize hraje roli vykupitele stát. Ten řekne věřiteli (bance): nevymáhej dluh po těch, kteří jej nemohou splatit, onen dluh vykoupí a bere na sebe. Dluh byl vykoupen. Dlužníkovi prominut, odpuštěn.

V židovské víře hrál zase důležitou roli koncept obětního beránka, který na sebe zástupně bral hříchy jedince nebo celé společnosti.

Hříšné struktury

Papežské sociální encykliky hovoří o hříšných strukturách. Mají tím na mysli takové hříchy, jejichž konání se neobejde bez větší společnosti a dělby práce. Jsou to neosobní hříchy dělané bez zlého úmyslu a jakoby nevědomky. Samotná vina se ztrácí někde ve strukturách společnosti, ale nakonec se přesto děje zlo.

Na rozdíl od dělby práce (která funguje výborně a je na ní postaveno současné bohatství) totiž dělba viny již moc funkční není. Příkladem budiž třeba nacistické Německo: stalo se hrozné zlo, ale konkrétní viníci se hledali velice těžko. Nebo ekologie: nikdo z nás není vinen tím, že stojí autem v koloně a činí okolní vzduch nedýchatelným, ale ta kolona je tvořena zas a jen z aut - a řidičů, kteří nadávají na kolonu, jejíž součástí jsou a kterou sami každé ráno tvoří.

Jsou to jakési hříchy nás všech. Jsou to ona mnohá drobná opomenutí, legie mírných zaokrouhlení, tisíce kousků nedbalosti a kilogramy přehánění. Smíchejte to dohromady a čas od času vám z toho prostě kolektivní hřích vyjde. Individuální vinu budete v těchto případech hledat jen těžko.

I proto se ve starších společnostech prostě skládaly ruce na obětního beránka a ten se následně zabil či vyhnal na poušť. Takový hřích se tím přiznal a žádalo se o odpuštění.

I náš systém potřebuje čas od času vyčistit. Nahromaděné nedbalosti je třeba vyhnat jako kdysi toho berana, který byl obtěžkán drobnými hříchy všech. Čas od času se tedy stane, že za viny neplatí viníci, ale někdo jiný. Někdo odjinud, někdo erární.

V dnešní sekulární společnosti hraje roli takového vykupitele, očistitele stát. Stát vykupuje špatné dluhy, dává slabým společnostem finanční a nezasloužené dary.

Krizová spravedlnost

V jednom novozákonním podobenství hovoří Ježíš o hospodáři, který vyplatil všem dělníkům stejnou výplatu, ať se dřeli celý den, nebo pracovali třeba jen hodinu.

Zdá se vám to nespravedlivé? Možná ano. Zdá se vám to neekonomické, třeba jako systém postrádající motivaci makat? Určitě ano! Ale je to vlastně něco podobného, co dělá stát v období krize. Dává všem, a zejména těm, kteří byli málo opatrní, málo obezřetní a v konkurenci samotné by bez nezasloužené pomoci prostě nepřežili. Maže hříchy, přehlíží provinění. A klade je na obětního beránka - erární kasu - která je pak nese.

Hříchem západní civilizace (Česka se to zas tak moc netýká), symptomem naší doby, která možná do historie vejde jako "doba dluhová", bylo a je příliš mnoho dluhů. Příliš levné peníze, příliš nízké úroky, příliš velká spotřeba, domácnosti i stát s příliš vysokými dluhy.

Mejdan a půst

Jak z toho ven? Jsou dvě cesty. Jedna je "uskrovnění" (ten termín u naší bohaté společnosti zní skutečně velice nejapně ve srovnání se zbytkem světa) na úroveň bohatství, na kterou máme nárok. Jenže pokud jsem si za rok vydělal 100 jednotek a spotřeboval jsem zboží za 120, pak mě čeká uskrovnění dvojí. Nejdříve na přiměřenou úroveň, tedy na ekvivalent oné stovky jednotek. A pak samozřejmě ještě dále, aby bylo na splátku dluhu. Přesně to teď čeká Ameriku: takový malý spotřební půst.

vyšlo v HN