Nejmocnější muž světa, Barack Obama, do svého vládního týmu zve své přímé politické protovníky. Dokážete si představit, že by se něco takového stalo u nás? Obama navíc své protovníky ve vládě nepotřebuje ani z taktického hlediska (má převahu v obou komorách). Proč to nejde u nás, kde máme poměrný systém, nikoli většinový, který navíc vždy vyprodukuje velice nerozhodné vítězství?

Protože stále trpíme politickým rasismem.

Více než na obsahu a kvalitě myšlenky u nás záleží na politické barvě navrhovatele. Spolupráce s jinými a diskuse je u nás považována za slabinu a politici se k ní přiklánějí jen v případech krajní nouze.

Mluvte spolu

V bibli se píše, že železo ostří železo, podobně tak názor ostří názor. Sokrates si na tříbení svých myšlenek vybíral ty nejsilnější a nejschopnější oponenty, kterých si zároveň nesmírně vážil. Platón věřil, že poznání či pokrok může nastat jen v dialogu - vnitřním či veřejném - a také na tomto principu zakládal svou didaktickou metodu, která je respektována dodnes. Tomáš Akvinský zase často argumenty svých protivníků popsal lépe, než byli schopni oni sami.

Pokud člověk vyhledává jen lidi se stejným názorem a vírou, udělá lépe, pokud se soustředí jen na svůj stín: ten mu totiž bude vždy přitakávat nejochotněji. Vždyť ani v osobním životě nechceme mít za nejbližšího člověka někoho, kdo ve všem přikyvuje.

Za koláč čím dál větší

Demokracie je o konkurenci myšlenek. Podobně jako si spolu konkurují firmy, činí tak i politické strany. Slovo spolu je důležité. I konkurujícím firmám jde o společný prospěch oboru - konkurencí svůj trh vylepšují, a to tak, aby se onen pomyslný společný koláč, o který zápasí, zvětšoval, a nikoli naopak. Nekalá konkurence a příliš mnoho vzájemného ničení totiž právě onen koláč zmenšuje.

Pro příklady nemusíme chodit do Ameriky, stačí se podívat na Slovensko. Strany, které byly v opozici, jsou dnes u moci a naopak. Došlo k dokonalému prohození moci. Přesto slovenská hospodářská politika na tu předešlou navazuje mnohem více, než je tomu u nás, kde si role vláda - opozice prohodily jen dvě hlavní strany. Zbývající koaliční strany buď byly ve vládě minulé, nebo nebyly pro svou novost předtím vůbec v parlamentu.

Nenávidět barvy... pak oslepneme

U nás však se na práci předchozího kabinetu nesmí navázat snad vůbec v ničem. Současný Bushův tým nyní školí tým jeho nástupce Obamy a předává jim své zkušenosti a poznatky. Protože přece volby skončily a teď jde o víc než o politiku - jde o státnost. U nás, zdá se, si politici nejraději v kancelářích nechávají pokud možno časované bomby.

Proč se v důchodové reformě nenavázalo na práci multistranické Bezděkovy komise, kterou ustavila Špidlova vláda? Proč se zbytečně rušil termín zavedení eura, se kterým všichni - podniky, domácnosti i ČNB - počítali? Proč se v reformě zdravotnictví nenavázalo na mravenčí práci Světové banky, která za tímto účelem shromáždila odborníky z širokého politického a expertního spektra a došla ve své bílé knize k velice podobným závěrům jako vláda současná?

Lány arogantně nevyužitého prostoru pro spolupráci

Ať spolu strany soupeří v tom, kdo dokáže získat lepší odborníky a lepší nápady a kdo kvalitou myšlenky dokáže přesvědčit (ano, přesvědčit, nikoli převálcovat) ostatní účastníky, kterým přece má jít o věc, nikoli o prosazení svého.

Dialog je konstruktivní, hádky do krve nikoli. A u nás je tolik nevyužitého - arogantně zahozeného - prostoru pro spolupráci a dialog, až to bolí. Ať se strany přou o výši daní, ta se dá měnit beze všeho po každých volbách, ale ať probůh spolupracují na dlouhodobých reformách, které měnit každé čtyři roky prostě nelze.

Tedy lze, ale koláč bude po každé nesystémové změně menší a menší. Vrcholným paradoxem pak je, že všechny důležité strany přiznávají nutnost s těmito hlubinnými reformami něco dělat.

Sila silných ... není v dominanci

Dokud se vláda (jakákoli) bude uzavírat dialogu, žádná pořádná reforma nebude mít delšího trvání. Ani nejmocnější muž světa, americký prezident, si nemůže dovolit dělat věci po svém a ignorovat názor jiných. I nejmocnější země světa musí hledat spojence, kteří mají v lecčems odlišný názor.

Síla nejsilnější velmoci - Spojených států - je v dialogu, multikulturalismu, v přijímání, včleňování a zahrnování jinakosti. Protože politika se má dělat pro všechny, a ne pro politiky.

Nemylme se, ani my sílu v pohrdlivém politickém rasismu nikdy nenalezneme.

Článek vyšel v HN