Pokud klíč k demokracii spočívá na uvědomělém občanovi, pak zázrak tržní ekonomiky spočívá na uvědomělém spotřebiteli. Ekonomika má asi tolik seberegulačních mechanismů, jako demokracie sama. Tedy málo. Pokud se lid rozhodne upálit všechny zrzky, pak se to prostě stane. Pokud se lid rozhodne v létě protopit zimní zásoby dřeva, stane se to také.

Ekonomika stejně jako demokracie prostě visí na tenkém vlásku moudrosti, respektu a dalších dobrých vlastnostech. Ty můžete zákonem nebo regulacemi chránit, ale žádným přikázáním jim nemůžete vdechnout život.

Synku, zaplať

Pokud chce politik rozdat lidu trošku více, než si zaslouží, má na výběr ze tří alternativ. Buď zvedne daně někomu a přerozdělí je jinému. Nebo ušetří na jedněch státních výdajích a rozdá je jinde. Obojí svou atraktivitou připomíná pár let starý bramborový pytel. No a pak je tady ještě jeden zdroj - dluhové financování: peníze se seberou příští generaci. Pokud si tedy lid chce trošku přilepšit, je pro něj nejsnadnější se zadlužit.

Fetiš HDP

Co se vlastně stane, když se zvedne dluh? Nic. Pár ekonomů napíše pár jízlivých článků, které skoro nikdo nečte. Kdo z nás ví, jaká je výše dluhu? Kdo ví, že za něj platíme každý rok 50 miliard jenom na úrocích?

Za ty peníze bychom mohli v současné recesní době udělat fiskální injekci jako víno a nikdo by nemusel mít výčitky svědomí. Jenže s tímto břemenem na zádech se prostě do výšky skáče těžko. Zásoby dřeva na zimu jsme si zkrátka protopili v létě.

V době míru se volby vyhrávají ekonomikou a to zúženou na jedno konkrétní číslo: HDP. Vyjadřuje, o kolik je nám lépe než loni. Jenže to je velice stručná statistika, která sleduje jedinou veličinu: kolik se toho vyrobilo, prodalo, spotřebovalo. Čím více, tím lépe. Je to jednoduché.

Jenže nyní i ekonomům začíná docházet, že je to až příliš jednoduché. Joseph Stiglitz a Amartya Sen, snad nejznámější nositelé Nobelovy ceny za ekonomii posledních let, se scházejí, aby vymysleli lepší měřítko spokojenosti.

Snaží se do nového modelu HDP zahrnout i kvalitu života či ovzduší. Je to zajímavý počin, protože by se úplně změnilo uvažování politiků i voličů. Problém je, že právě tyto a další podobné věci jsou ale jen velmi těžko spočitatelné.

Stačí přestat zobat

Pro začátek by možná stačilo, kdyby se od HDP odečítalo zadlužení, kterým bylo v daném roce nezaslouženě vybuzeno. Pokud si rodina jeden rok půjčí, bude vrchol tuposti tvrdit, že ten rok zbohatla. Ale u HDP to děláme. Do rodinných či firemních účtů se započítávají pasiva, ale u státu na to zapomínáme. Proč?

Občas je rozumné se jako podnik či rodina zadlužit. Dělá se to buď kvůli investicím, které se vrátí i s úrokem, nebo v době nouze. Ale musí to být vidět.

Růst HDP v Americe byl například anabolikován dluhem. Za posledních deset let Spojené státy zvedly svůj dluh o deset procent. Jaký by byl růst Ameriky bez dluhu? Velice blízký nule. Tvrdí se, že za krizi může hypoteční trh. To ale byla jen špička ledovce. Skutečnou příčinou bylo předlužení a uměle vyhnaný růst.

Racionalni ignorance

Pokud budeme v tomhle stylu pokračovat, dopadneme jako v hospodě z jednoho vtipu, kde platí princip, že za otce platí pití jejich synové. Všichni se tam pochopitelně opijí do němoty. Pak se jich však hospodský zeptá: a kdo bude platit za vaše otce?

Bylo by ale v takové hospodě racionální chování neopít se? Účet za otce přece budeme platit tak jako tak. Takové pravidlo logicky vede k paradoxu: je zcela racionální, chovat se iracionálně. Ať si každý platí vlastní útratu. Jinak říkáme svým dětem "synu, dcero, tvoje HDP na moji hlavu!"

Vyšlo v HN