V Novém zákonu se píše, že nebudeme nikdy pokoušeni nad své možnosti. Když se ale člověk rozhlédne, musí se trochu podrbat na hlavě: V roce, kdy euro oslavuje desáté narozeniny, je společná měna zkoušena nad veškerou představitelnou míru.

V roce, kdy Česko slaví svých dvacet let demokracie a volného trhu a kdy slaví pět let členství v EU, není jako předsednická země zkoušeno o nic méně.

Zkouška z dospělosti

Naše šéfování unii vlastně nemělo nastat. Kdyby byla schválena Lisabonská smlouva, rotující předsednictví by v podobě, jakou dnes známe, přestalo existovat. Posledním takovým mělo být právě předsednictví francouzské. Evropa nyní měla mít svého prezidenta a řada věcí by se řešila jinak. Místo toho do našeho klína padlo podle všech měřítek jedno z nejsložitějších, ne-li vůbec nejsložitější, předsednictví v unijní historii.

Na chodbách Evropské komise se říká, že nová členská země se stane skutečným a uvědomělým členem unie až tím, že si na svou vlastní kůži zažije předsednictví. Právě to se nám teď děje. Evropa už nejsou "ti druzí", jsme to zejména my.

Náš rok globální krize

Co chcete krizovějšího? První měsíc plynová krize a krize v Gaze. K tomu přičtěte druhou vlnu finanční krize a její přeliv do reálné ekonomiky. Budeme muset řešit oboje najednou.

Komu je to málo, ať přihodí krizi Lisabonské smlouvy, která se má letos také řešit - a kde jsme žábou na prameni kromě Irska také my. A komu by ani to nestačilo, může brát ještě v úvahu nástup nového amerického prezidenta, který sám o sobě představuje příslib podstatné změny.

Kdo chce hledat dál, může uvažovat o krizi celého amerického bankovního dluhového kapitalismu. A koneckonců i o jisté krizi akademického či vědeckého světa, který současnou situaci nemá pod kontrolou a vlastně neví, co si s ní počít.

Kdo chce ještě temnější pohled, může se začíst do zpráv OSN, které očekávají dramatický nárůst chudých lidí, žijících z méně než dvou dolarů na den. Očekává, že se počet lidí žijících v takové chudobě dostane opět na úroveň, která panovala v roce 1997.

V takovém roce předsedá Česko Evropě. A k tomu se ještě doma musí rozhodnout, kdy bude chtít euro a zda povolí výstavbu amerického radaru. A navíc se naše vláda letos nevyhne globálnímu nárůstu státního dluhu, který tentokrát není plíživý, ale téměř ve všech zemích velice dramatický - v některých dokonce dosahuje řádu desítek procent HDP.

Z tohoto pohledu se zdá téměř legitimní pominout všudypřítomnou hrozbu pádu české vlády a zpomalení reforem, které si tato vláda vytyčila jako svůj hlavní raison d'etre. Vláda je skutečně v nezáviděníhodné situaci. Clintonův okřídlený výrok, když svému volebnímu týmu vysvětloval, na čem se vyhrávají volby "it's the economy, stupid" (je to ekonomika, vy hlupáci), lze dnes hravě parafrázovat na výmluvu politiků "it's the stupid economy" (čelíme bláznivé ekonomice). Jednoduše řečeno: Co kdysi politici s oblibou osedlávali, toho se dnes bojí.

Dokud se zpívá...

Skončil první měsíc našeho předsednictví. Přes všechny počáteční obavy lze zatím konstatovat, že jsme první šestinu hráli přinejhorším na remízu.

I české vládě došlo, že je záhodno s ekonomikou něco dělat. Co konkrétně to bude, je zatím stále nejasné, ale jisté je, že žádný zázračný všelék nevymysleli ani přední nobelisté. Luxus čekat a sledovat, co se ujalo v zahraničí, bohužel nemáme, na implementaci opatření je jen několik měsíců, pak už bude pozdě. Ale že se něco dělat musí, je dnes na bíledni. Buďme rádi, že to našim západním kolegům došlo dříve a že něco již dělají.

Od českých opatření nelze čekat zázraky. Vždyť naše ekonomika představuje procento unijního HDP. Jsme malou ekonomikou, závislou na exportu a naše naděje musí také skrze export přitéct. Stimulace domácí poptávky nám může pomoci jen marginálně. Ale přesto: státy nyní musí trhu pomoci. Netestujme ani ekonomiku nad její síly.

Slušně, pánové. Prosím

Ať si nyní zastánci absolutního státního neintervencionalismu odpovědí na otázku, kde by západní ekonomika dnes byla bez masivních zásahů státu.

A ať se u toho snaží vyvarovat sprostých slov...


vyšlo v HN