Během příprav na festival United Islands of Prague jsem se bezděky ocitl v kanceláři organizátorů a zvolal, že "kvartální HDP v Čechách kleslo o 3,4 %". Lidé na mě koukali, jestli je to dobře, nebo špatně, jen jedna mladá dívka do nastalého ticha pronesla: "A co s tím jako máme dělat?"

"Víc pracovat," odtušil jí nadřízený kolega. Po pár vteřinách jsem se osmělil a přispěl svou ekonomickou troškou do mlýna: u akce takovéhoto typu (vstup je zdarma) větší pracovní nasazení HDP nijak nezvýší. K velkému nadšení podřízených jsem pak dodal, že to, co by se na růstu HDP naopak projevilo, by bylo zvýšení platů lidem, kteří na festivalu pracují. Paradox.

HDP je ošemetná veličina. Kdybychom třeba během roku zbourali Výstaviště a zas jej postavili, přispěli bychom k růstu HDP. Kdybychom všichni přešli na úsporné žárovky a zateplili si příbytky, pak by sice HDP vzrostlo (kvůli novým nákupům), ale pak by kvůli tomu začalo klesat, protože bychom elektřinu šetřili a platili za ni méně.

A naopak, kdybychom si všichni začali platit navzájem za mytí nádobí, HDP by vzrostlo. Stejně, jako kdybychom matkám vypláceli kojné. A pokud bychom přestavěli Kampu a všechny pražské ostrovy v kancelářskou plochu, místo květin by kvetlo HDP, a to trvale. Stromy "produkující" kyslík a stín pro odpočinek totiž žádný růst negenerují...

I kdybychom zrušili povinnou školní docházku, a ze škol udělali manufaktury, v krátkém období by nám HDP vzrostlo. A kdybychom během roku pokáceli všechny stromy na planetě a prodali je, dusili bychom se tak za famfár statistik, hlásajících rekordní HDP.

Paradox Centrálního parku

Jednoduše řečeno: HDP může vesele růst, aniž bychom z toho měli radost. A naopak.

Kdo někdy například viděl fotografii Manhattanu z ptačí perspektivy, musel se zarazit nad jednou věcí: uprostřed mrakodrapů, nalinkovaných ulic a bankovních domů je rozlehlá plocha Centrálního parku, kde se "nic neděje".

Co dělá tento ostrůvek neefektivity uprostřed betonového, do extrémní výše vyhnaného hektického města? Jednoduchou věc: přispívá ke štěstí jeho obyvatel. Ale protože štěstí se nedá pořádně měřit, je existence Centrálního parku vlastně takovým malým ekonomickým zázrakem.

Další věc, která se s číslem vyjadřujícím hrubý domácí produkt dá dělat (a často také dělá), je jeho umělé nafukování za pomoci dluhových anabolik.

Chce-li politik větší růst, než jakého ekonomika za jeho vlády dosahuje, stačí se zadlužit. A země hned "roste" prudčeji a veseleji. Že se touhle cestou dá radostně "udlužit" až k státnímu bankrotu, už nikoho nezajímá. Proto potřebujeme krize, dluhové a ekologické i krize vzdělání a kultury - abychom si uvědomili skutečnou cenu těchto hodnot, jakkoli ji nedokážeme spočítat do jakéhosi indikátoru štěstí.

I současná krize tak nabírá paradoxního rozměru. Kdybychom v minulých letech rostli pomaleji, nikdo by neláteřil. My jsme však navýšili reálné HDP od roku 2000 do roku 2007 skoro o polovinu. A teď pád o pár procent vnímáme bolestínsky, i když z dlouhodobého hlediska jde jen o jakési malé spropitné za ten obrovský skok.

Chvála rouhání

Važme si ostrovů neefektivity, protože uctívání nekonečného růstu je ošemetné a dokáže svést z rozumné cesty. Stojí za to zamyslet se nad tím, jak pozměnit indikátory, za kterými se tak ženeme.

A važme si toho, že se pražské ostrovy rozezní hudbou, která je nezisková a všem zdarma dostupná. To, že se takový festival podařilo uskutečnit i za časů krize, je - podobně jako existence Centrálního parku - vlastně takovým malým ekonomickým zázrakem.


Psáno pro HN