Když se řekne model, nemálo lidí si představí mužskou verzi modelky. Jak je to ale s modely vědeckými, konkrétně ekonomickými? Ekonomie o sobě ráda tvrdí, že je pozitivním (tedy popisuje věci tak, jak jsou), a nikoli normativním (tedy jak by věci měly být) oborem.

Je to ale skutečně tak? Nevytváříme také modely, podle kterých bychom byli moc rádi, kdyby se realita převlékla? Koneckonců už jen tvrzení, že by ekonomie měla být pozitivním oborem, je normativní výrok - neříkáme jím totiž, jaká ekonomie je, ale jaká by být měla.

Marx a Twist

Jednou z největších lstí komunismu bylo míchání ideálů s realitou. Je to mimochodem velice častá intelektuální chyba. Ideál totiž vždy vyjde lépe než realita (nepřekvapivě).

Marx tedy srovnával ideální (modelový) komunismus s reálným kapitalismem, se všemi jeho skutečnými chybami. Pokud si vezmete dostatečně rozmazlené pero, ani nemusíte být velký básník, abyste vylíčil nádherné ideály rovnostářského komunismu několikanásobně lichotivěji než nespravedlivé industriální útrapy Olivera Twista.

Ale i my ekonomové vytváříme často podobné modelové modly. Tak například máme model dokonalé konkurence, který vypadá - jak sám název napovídá - dokonale.

Má však několik předpokladů a jedním z nich je třeba dokonalý přenos informací, nulové náklady na založení společnosti a také na její ukončení. No a protože se nám líbí jeho zdánlivé (modelové) výsledky, snažíme se přetvořit svět tak, aby splňoval ony předpoklady nebo se jim alespoň blížil. Dopouštíme se tím tedy často nevědomé normativní snahy. Říkáme, jaký by svět měl být, jakým bychom si ho přáli.

Víme, že takový (pozitivně) není a myslíme si (alespoň úvodní učebnice to konstatují s povzdechem), že by takový byl lepší. Matematické modely, které by měly odrážet skutečnost (modelem by jim měla stát realita) se často stávají modelem podle kterého upravujeme realitu. Nemám vůbec nic proti tomu snižovat náklady na vstup a výstup z trhu, jen zde poukazuji na to, že role modelu a modelovaného se často prohazuje.

A když už jsme u toho: žalostně málokdy se zamýšlíme nad tím, jak by takový dokonalý (konkurenční) model vypadal ve skutečnosti. V takovém světě dokonalé konkurence bychom asi nakonec žít nechtěli - nebyl by v něm žádný motiv k inovacím (neexistovalo by patentové právo, které nutně ustanovuje alespoň dočasný monopol) a neexistoval by žádný zajímavý podnikatelský zisk (jízlivě by se tak dalo říct, že přestože se jedná o základní model konkurence, paradoxně se v implikacích blíží cílům komunismu).

Díky za každou novou facku

Před dvěma týdny jsem se na Vysoké škole ekonomické zúčastnil debaty na téma výuka ekonomie. Kromě toho, zda stávající učebnice nevyhodit, jsem se dostal do zajímavé diskuse s ekonomem-fyzikem Dušanem Třískou. Kdykoli se bavím s teoretickými fyziky, říkal, ptám se, kolik procent skutečných fyzikálních jevů (tedy nikoli v pečlivě umělých laboratorně vykastrovaných situacích), je fyzika schopna uspokojivě vysvětlit. Jejich odpověď bývá mezi 5 - 7%.

OK, pokud exaktní fyzika umí tak málo, jak málo umí měkká společenskovědní ekonomie? Chybou ekonomů bylo, že jsme to nevěděli nebo si nepřiznali. Vlastně se divím, že po nás někdo ještě stále chce slyšet odhady růstu, inflace a nezaměstnanosti na další roky.

Naše modely se totiž tak trochu chovají jako modelky. Nosí to, co je v módě, dokážou o tom všechny přesvědčit a dokážou velice spolehlivě a krásně předpovědět předvídatelné (částečně se na tom podílejí) a potom z toho udělat modlu. Buďme rádi, když nám (nemodelovatelná a nemodlovatelná) realita dá facku.

Psáno pro HN