Biblický král Šalamoun měl kdysi rozsoudit dvě rozhádané matky, které se přely o dítě. Král pachole vzal a chtěl je mečem "spravedlivě" rozseknout vedví. Jedna žena souhlasila; druhá se jej raději byla ochotna vzdát, jen aby nepřišlo o život. Král bez potíží poznal matku a dítě jí svěřil.

Občas to tak vypadá, jako by Česko bylo dítě o jehož vlastnictví se hádají zdejší politici. A jsou mezi nimi i takoví, kterým není proti mysli nechat jej rozseknout.

Zdejší politickou krizi totiž primárně nezavinil Ústavní soud, jak se nám někteří snaží namluvit, ale je přímým a jednoznačným důsledkem svržení vlády, navíc uprostřed doby, po kterou předsedala Evropské unii: než aby vládli tamti, to raději ať nikdo. Rozsekněte dítě!

Správná míra detailu

Kdyby tenkrát nebyla bývala vláda shozena, nic z těch trapasů - jichž jsme teď kolem sebe svědky - by se dít nemuselo. Kdo zasadil, ten sklízí.

Anglický filozof David Hume kdysi v jiné souvislosti napsal, že čistý rozum může upřednostnit zničení celého světa před poškrábáním vlastního prstu.

Dát všanc dobré jméno Česka pro uspokojení vlastní ješitnosti je přece opravdu špatná věc. A nakonec se dozvíme, že vlastně předčasné volby ani nikdo tak nějak nechtěl. Každý, kdo pomáhal svrhnout vládu, nebo kdo se jí aktivně nezastal - a to včetně prezidenta republiky - by se měl stydět. Teď dvojnásob. Uvrhl zemi do chaosu. Svět si musí ťukat na čelo.

Je to navíc velké utrpení, když člověk nerozumí tomu, co se děje v jeho vlastní zemi. Demokracie, podobně jako právo či úroveň ekonomiky, se hodnotí podle předvídatelnosti. U nás nevíme dne ani hodiny a rozehrály se tak složité hry, že jim nerozumí ani samotní politici. Ať se pak nikdo nediví, že hladina cynicismu je na tak vysoké úrovni, že už to nikoho nebaví sledovat. Nejsmutnějším důsledkem je pak nízká volební účast.

Úroveň demokracie se krom jiného pozná také podle toho, jak detailně se diskutuje o věcech veřejných. V pokročilých demokraciích se řeší, jakou barvu bude mít místní most a zda ministr jel služebním autem v soukromé záležitosti. Jinými slovy jde o to, jak vysokou rozlišovací schopnost má veřejný diskurz. A ještě jinak, do jakých mikrodetailů veřejnost vidí, nebo o nich dokonce spolurozhoduje.

U nás se neustále řeší tak základní věci (svrhávání vlády, kdy budou volby...), že v tom zapadne i sebedůležitější téma. Koho by zajímaly předražené dálnice, korupce nebo reforma soudnictví, když se stále musíme bavit o triviálních věcech demokracie?

Dítě a medvěd

Pokud politici budou bořit po sobě vše, co předchozí vláda postavila, nepohneme se z místa. Třeba na Slovensku si vláda s opozicí kompletně prohodila role, a přesto nový kabinet navázal (ano navázal!) na to, co postavil ten před ním.

Základní reformy zůstaly zachovány a zachován zůstal i ambiciózní termín přijetí eura. Slováci se díky tomu posunuli dál a už nemusejí neplodně řešit, zda půjde koruna nahoru či dolu, jak zvýší či sníží úrokové sazby pár lidí v centrální bance.

I díky tomu teď mají naši východní sousedi mentální i mediální prostor na to, aby mohli řešit důležitější věci. Vyřešeno, jede se dál. U nás jedna vláda odtroubí přípravy na euro, které předchozí chystala, a následující zas "na oplátku" zboří předsednictví. Politici nejsou z našich peněz placeni za to, aby se hádali, ale aby se dohodli. A přitom musíme neustále řešit dokolečka to samé.

Politici by se měli dohodnout na základním směřování (boj proti korupci, školství, ...) a pověřit úřednickou vládu, ať navrhne a odstartuje práci na nezbytně nutných reformách.

Půlení dětí (a porcování medvědů) již bylo dost.

Psáno pro HN