Pokud se Američané něčemu přiučili za posledních osm let vlády G.W. Bushe, tak je to překvapivé poznání, že ani nejsuverénnější supervelmoc světa, což USA bez diskuse je, si nemůže dovolit dělat věci suverénně, sama, bez „těch druhých“. I USA musí vytvářet koalice států, konzultovat a dennodenně se tedy vzdávat nároku na svou svrchovanou suverenitu, na to dělat věci po svém, tedy „my way“ jak to krásně zpívá věčný Frank Sinatra. Může to „po svém“ dělat Česká republika, která včera oslavila své výročí počátku národní suverenity?
Zbytek států si to již tak nějak uvědomil, jen u nás se stále straší tím samým: máme strach ze ztráty suverenity. Jsou zde tedy dvě věci: strach a suverenita. Ztrátou suverenity nás strašili pokaždé: před vstupem do Evropské unie, při diskusi o zavedení eura a teď kolem Lisabonu. Demaskujme náš strach (pojmenujme démony), to je při psychoanalýze (exorcismu) údajně polovina úspěchu.

Strach a tanec s démony

Nejvíce vás v noci bude strašit strašpytel. O strachu o ztrátě identity bude nejvíce hovořit ten, který svou vlastní má pochroumanou a není si jí jistý. Lva přeci není třeba bránit, lev se ubrání sám. Pokud tedy máme pevnou a jistou identitu, nač se bát o její ztrátu?
Všimněte si, že drtivá většina hororů má jeden ze tří scénářů: Před potkáním hororové postavy (toho, čeho se bojíme) se nejprve někdo ztratí. Takových hororů si jistě vybavíte plno, např. Blair Witch. Podobně i Jeníček a Mařenka se dostali do chaloupky baby Jagy především kvůli tomu, že byli ztraceni, že nevěděli kudy jít. Kdyby to věděli, nikdy by chaloupku strachu neobjevili. Další scénář je, že se ocitnete v místě, ve kterém se neorientujete a ze kterého typicky není cesta ven (les, podzemí, hrad, proklatý dům či jiné místo). Ztráta orientace je v hororech důležitá a proto v nich často hraje hlavní roli tma, mlha nebo déšť, ideálně vše dohromady a navíc bouřka. Samotné tyto faktory dezorientace v cizím prostředí jsou pak nejsilnějším generátorem strachu. A konečně třetí zápletkou hororu jsou nevyřešené hříchy minulosti (hřbitovy, nepomstěné vraždy), což plodí démony, kterých se nejde zbavit jinak, než rozluštěním a rozhřešením prošlé nepravosti. Setkáváme se s něčím, co nás konfrontuje, nenechá na pokoji, v čem se ztrácíme a jímá nás ontologický strach, který iracionálně bodá do morku kostí a paralyzuje nás, jak uštknutí hadem. Strach nejvíce vypovídá o nás samých.


Počati v říji

Čtenář si jistě dosadí do minulého odstavce situaci České republiky. Zaprvé fenomén ztracenosti cesty. Nemáme jistý směr, máme velice rozmazaný vektor směru pohybu, kam bychom chtěli a měli jít. Na cestě dějinami, zdá se mi, že jsme ztraceni, nemáme a nenabízíme sebemenší vizi ani pro sebe, natož pro Evropu, která je naší domovinou.
Zadruhé, faktor neznámého prostředí. Je to koneckonců naznačené již v naší hymně: Kde domov můj? na což si autor textu rovnou odpovídá lyrickým popisem krajinkovitého typu, u čehož mimochodem, jsa esteticky uspokojen, zároveň končí. Tak Kde domov můj? v Evropě přece, chtělo by se křičet, rozhlédněte se kolem sebe: všude samá Evropa, kam jen oko dohlédne! Máme pocit, že jsme dnes v Evropě ztraceni a proto se ji někteří bojí?
No a zatřetí temné hříchy minulosti snad při dnešní nedebatně o Benešových dekretech snad není ani třeba analyzovat.


Strach za bílého dne

Přitom přeci máme svou identitu a je svébytná. Česká republika byla až donedávna ve světě známa díky sametové revoluci, Václavu Havlovi, hokeji a pivu. Vesměs věci, na které můžeme být právem hrdí. To jen za poslední rok přibyly další dvě, kvůli které si nás svět všimnul a zapamatoval: trapas sebesvržení naší vlastní vlády uprostřed předsednictví (jaký z toho byl probůh užitek?) a současné kiksy kolem Lisabonu, kdy si celá Evropa nevěřícně ťuká na čelo. Pokud budeme žít autogenerované strašidelné představě, že démoni jsou ti druzí všude kolem nás, brzy se z toho paranoidně zblázníme. Zpráva pro Českou v den narozenin: uklidněme se, nikdo po nás nejde!

Psáno pro HN