Uzavřela se jedna důležitá kapitola, Lisabonská smlouva, ve které jsme si užili svých pár měsíců neslávy. Nevyhráli jsme vůbec nic, podobnou výjimku - jak známo - mají bez jakýchkoli trapasů i jiné země.

Konečně se tak uvolňuje prostor na další témata: například euro a ekonomické výhledy Evropy. Je teď skoro úplně jedno, zda bude krize mít průběh W, V, U či L. Co ekonom, to jiný názor.

Na otázku, zda jsme optimističtí nebo pesimističtí, bychom jako ekonomové měli zodpovědně přiznat, že nejsme ani opti-, ani pesi-, ale jsme prostě mystičtí. Na tom není nic špatného, konečně zřeme tváří v tvář mystickému trhu a získáváme respekt před ekonomikou, po všech těch letech, co jsme si mysleli, že ji máme ochočenou.

Poslední integrační krok

Po Lisabonu nám Čechům teď už zbývá jen poslední opravdu velký integrační krok: totiž euro. Hodně se nyní diskutuje o tom, zda by nám krize byla milejší s eurem nebo bez něj. Jsem upřímně zvědavý, jaké modely se na "objektivní hodnocení" používají. Většinou to totiž vypadá takto: příznivcům eura (včetně mne) průběh krize potvrdil jejich kladný názor na euro, odpůrcům naopak.

Důležitá je tedy jedna věc: krize nebyla prubířským kamenem, který by přiklonil váhy k nějakému jednoznačnému výsledku. Ale několika změn si lze přece jen všimnout.

Zaprvé, euro obstálo ve zkoušce ohněm. Mnozí přitom věštili, že podobná situace (a nikdo takto prudkou finanční krizi nečekal!) povede k rozpadu eurozóny. Nestalo se.

Zadruhé, kdyby Maďarsko, Island nebo Pobaltí euro měly, vyhnula by se jim měnová součást krize. Nevyhnula by se jim v žádném případě krize samotná, ale měly by o jeden (výrazný) problém méně.

Zatřetí, eurozóna, a to po dlouhé době, roste po krizi rychleji než "neeurová" část unie.

Začtvrté, Slovensko, náš makro-lakmusový papírek, euro vůbec nezničilo. A to euro přijímali za až nevýhodně silného kurzu a těsně před prosáknutím recese, tedy v době nanejvýš krizové. Přesto se žádná tragédie na Slovensku nekoná. Za rok 2009 Eurostat očekává jeho propad o procentní bod horší než u nás. My máme ztratit 4,8 % HDP, Slováci 5,8 %, tedy nic, z čeho by se dalo cokoli tragického vyvozovat.

A nejen to: kde je ta šíleně vysoká inflace, kterou euro mělo přivolat? Ještě v červenci jsme měli průměrnou dvanáctiměsíční inflaci vyšší tady u nás v Čechách. Od přijetí eura měli na Slovensku tři měsíce nižší meziměsíční inflaci než u nás, následující tři měsíce stejnou, a poslední tři měřené měsíce jsou v menší deflaci než my. Takže tak.

Výkyvové, vítejte zpět

Česká měna výrazně neutrpěla, ale vzpomeňme si, jak jsme měli namále, když létaly poplašné zprávy o našem regionu a my schytávali nespravedlivou a panickou reakci trhu. Tenkrát v nás byla malá dušička. Naše měna nyní oslabila během měsíce o korunu vůči euru a ozvěnou se nám vrací strachy z překotného a nevypočitatelného chování koruny před krizí.

Předtím, než se krize přehoupla k nám, koruna posilovala (v létě 2008 bylo euro za, bratru, 23 korun), pak začala prudce oslabovat (v zimě 2009 jsme za euro platili bez padesáti haléřů třicet korun). To je skok o šest a půl koruny, tedy téměř o třetinu, a to během sedmi měsíců.

Teď nás čeká nejméně pět let debat o tom, kde bude koruna za měsíc, za půl roku, a horečnaté přemýšlení podnikatelů, zda dobře zajistili své obchody a proč "neprodali před týdnem".

Na Slovensku mají tyto debaty za sebou, stránky novin se nemusí plnit zbytečnostmi a mohou se věnovat dalším tématům. Mají za sebou diskuse o tom, zda euro ano či ne, zda zvedat či snižovat sazby atd. Podobně jako my máme za sebou palcové titulky o Lisabonu. Akorát máme několikaleté zpoždění.