Začnu otevřeně: jsem pravdoláskovec a havlovec. Nerad se dělím na pravici či levici a už vůbec ne na politické strany. Ale k dědictví našeho prvního polistopadového prezidenta se rád přihlásím kdykoli.

Dávno jsem sice promeškal dobu, kdy prezident po Hradě jezdil na koloběžce, kdy si tam podávaly dveře rockové kapely a kdy se na koleně a dlouho do noci koval nový stát i místo pro něj; přesto ale mám z doby, kdy jsem chodíval na Hrad, ty nejúžasnější zážitky. Pro mladého kluka (bylo mi tehdy 23 let), to nebyla snadná pozice: snažte se říkat něco (rádoby moudrého nebo alespoň chytrého!) prezidentovi, která má vzápětí jednání s nějakým předním světovým myslitelem nebo guvernérem národní banky... člověk se u toho cítí trapně a neomaleně.

Vzpomínám si také, jak se po Hradě nesly historky, kterak je nemožné se na brífink u prezidenta pořádně připravit. Pokaždé se totiž, sice mile a nezáludně, ale přesto zeptá na něco, co zaručeně nebudete tušit. Tak například při jednání, která se týkala Národního muzea: Kolikpak asi váží ta kostra té velryby, co tam kdysi visela - a visí tam ještě?

Pravidelně mě dokázala zaskočit jeho pokora, s níž neměl zapotřebí řvát na nějakého mlaďocha, když náhodou něco nevěděl. To platí mimochodem dodnes - když se občas jde do hospody, číšníci si většinou Havla všímají až jako posledního. Řekl bych, že ho to baví.

Nejtěžší na mé práci byla stručnost. Protože toho měl Václav Havel na čtení pokaždé přes víkend doslova kila, muselo se psát stručně. On totiž opravdu texty vážil a pak nám posílal zprávy typu: zas toho bylo 2 189 gramů! Takže se problematika přijetí eura, úrokových sazeb či vývoje koruny musela vejít na stránku. Napsat dlouhý text je snadné, napsat krátký a výstižný, to je teprve zadání. Kdysi to krásně vystihl tuším Pascal, když na konci svého dopisu napsal: Promiň příteli, že jsem napsal tak dlouhé psaní, na kratší jsem neměl čas.

Vždy mě pak bavilo sledovat, jak ty kusé ekonomické informace, které jsme spolu probírali při brífinku, během reálného jednání Václav Havel začínal zasazovat do vlastního filozofického rámce; jak je rozvíjel a jak tím jeho jednání často připomínala svého druhu krasobruslení.

Je asi tisíce druhů dělení prezidentů, ale co třeba toto: výrazní a nevýrazní; také ti, co dveře otvírají a ti co je přibuchují. Myslím, že se nám dostalo požehnání: polistopadové dějiny nezažily ani jednoho nevýrazného prezidenta. V druhém kritériu už je to trochu složitější. Řekl bych, že Havel otvíral dveře, a to zejména směrem na západ (k Evropě a Spojeným státům) a zavíral dveře směrem na východ. U jeho nástupce je to, zdá se, přesně naopak.

Psáno pro HN