Pokud se nám zdá, že je dnešní doba založena na penězích a dluhu - a možná že se jednou do dějin zapíše jako doba dluhová - je zajímavé sledovat, jak k tomu došlo.

Peníze, dluh, úrok - to jsou všechno věci, bez kterých si moderní společnost představit nedokážeme. Keynes dokonce považuje úrok a akumulaci kapitálu za hlavní důvod pokroku v posledních třech stoletích.

Hodnoty, v něž věříme

Vůbec první "peníze" měly podobu hliněných tabulek z Mezopotamie, na které se psaly dluhy. Ty byly přenositelné, takže se z dluhů stalo oběživo. Tyto tabulky se zachovaly z doby před pěti tisíci lety, a jsou tak nejstarší písemností, kterou máme. Mince se objevily až 600 let před Kristem a byly nalezeny u efezského chrámu bohyně Artemis.

Moc se nelišily od dnešních, měly na sobě symbol lva, tvář bohyně Athény nebo sovu. Dá se říci, že již prvotní měna byl kredit, tedy důvěra. Ta se materializuje v mincích, ale zřejmé je (jak píše ekonomizující historik Niall Ferguson), že peníze nejsou kov, byť by to byl kov sebevzácnější, je to "zhmotněná důvěra" a peníze nemají se svým nositelem vlastně nic společného.

Peníze jsou otázkou důvěry. To koneckonců pěkně vyjadřuje slovo věřitel, anglicky kreditor (od latinského credo - věřit), tedy někdo, kdo (dlužníkovi) věří. Peníze jsou sociální abstraktum. Jsou společenskou domluvou. Tím umožňují propojenost i veliké společnosti, respektive celého světa.

Díky penězům můžeme důvěřovat i člověku, kterého jsme v životě neviděli, ale který uctívá stejné (peněžní) hodnoty. "A tak jsou to nakonec peníze, které zakládají mezi lidmi nesrovnatelně více vazeb, než jich kdy existovalo..." píše ekonomizující sociolog Georg Simmel v eseji Peníze v moderní kultuře.

K prvotnímu kreditu (penězům) patří neodmyslitelně úrok - ten byl odedávna podezřelý. Diskuse, zdali je pobírání úroku hříšné či nikoliv, trvala tisíciletí. Židé, křesťanští otcové i Aristoteles se chovali vůči úroku velice obezřetně. Problematika úroku/lichvy se tak stala jednou z prvních ekonomických debat. Aniž cokoli tušili o budoucí roli hospodářské politiky, staří možná nevědomky cítili, že v úroku popisují velice mocnou zbraň, která může být dobrým sluhou, ale zotročujícím pánem.

Od Adama k mincím

Již prvotní národy si byly vědomy, že měna nemá se svým nositelem pranic společného. Nositeli důvěry bývají kovy, ale jak ukazuje historie, může to také být hlína - nejběžnější "tovar", který nám leží všudypřítomně u nohou. Hlína - "prach země" - z níž byl podle Genesis stvořen i Adam. První člověk i první peníz byli plodem země.

Navíc i zlaté mince se často šidily a přimíchávaly se do nich jiné kovy. Dnes máme naštěstí měření inflace, které nám dává alespoň hrubou představu o tom, jak je to s hodnotou peněz, ačkoli i měřítka inflace jsou nedokonalá. Ale pozor! To neznamená, že by obezřetnost nebyla na místě! Dnes se peníze a dluh dostaly tak daleko a dosáhly tak dominantního postavení ve společnosti, že se skrze operování s dluhem (fiskální politika) nebo úrokem či peněžní zásobou (monetární politika) dá do jisté míry řídit (či přinejmenším silně ovlivňovat) celé ekonomické dění společenské. Bez úvěru a úroku by hospodářská politika neexistovala.

Peníze nehrají jen svou klasickou roli (prostředek směny, držitel hodnoty), ale i roli mnohem větší, silnější: národohospodářskou. Pokud tedy úvěr a úrok patří mezi prazáklady moderního vývoje v posledních třech staletích; a hospodářská politika je darem, pak je to dar nebezpečný.

Prométheus kdysi lidem daroval oheň - a byl to velký dar - pokud však není přísně hlídán, dají se jím také zakládat až děsivě ničivé požáry...

Psáno pro HN