Ta otázka lámala hlavu ekonomům staletí: je egoismus morálně odsouzeníhodný, nebo ne? Sám Adam Smith, tatíček ekonomie a morální filozof, egoismus do jisté míry obhajuje. I když přednost dává především opačnému sentimentu - totiž sympatii a altruismu.

Pojďme se krátce podívat, jak o egoismu uvažuje Judaismus a křesťanství, tedy morální kolébky, ve kterých Adam Smith vyrostl a psal. A ve kterých se zrodil moderní kapitalismu i naše civilizace.

Největším přikázání (u kterého se v angličtině ujal název "zlaté pravidlo") zní: "Milovati budeš bližního svého jako sebe samého." Toto pravidlo staví sebelásku na roveň lásky k bližnímu. Nemá stát ani výš, ani níže. Pokud člověku dělá radost (zvyšuje utilitu) dělat radost (zvyšovat utilitu) svým milovaným, pak toto lze klasifikovat jako a) skrytý egoismus nebo b) laskavost a sympatii. Pokud místo toho abych snědl zmrzlinu sám, daruji ji nezištně svému dítěti nebo příteli, konám tím laskavý skutek. Takový akt by jistě nebyl v běžném jazyce považován za egoistický.

V striktně ekonomickém slova smyslu však - pokud mi ve variantě a) přináší větší užitek darování zmrzliny než její osobní spotřeba - by děkovat neměl obdarovaný, ale darující, protože dosáhl zvýšení vlastní utility aktem darování.

Pochváleno budiž ego

V lidské přirozenosti lze ovšem nalézt přání nezdaru a bolesti lidem, které nenávidíme, které považujeme za nepřátele. V tomto případě dosáhneme zvýšení své utility snížením utility nepřítele.

V mírnější a civilizovanější podobě se v Tóře mezi snižování utility v rámci pomsty kladlo jakési bolestné rovnítko: "Když někdo zmrzačí bližního, bude mu způsobeno, co sám způsobil: zlomenina za zlomeninu, oko za oko, zub za zub; jak zmrzačil člověka, tak ať se stane jemu." Tedy cenou, odplatou za snížení mého užitku (zmrzačení) je stejné (ani větší, ani menší) snížení utility člověka, který mé snížení utility zavinil. Jako by platilo: milovat budeš bližního svého jako sám sebe a nenávidět svého nepřítele jako on tebe. Vlastní a cizí užitek je tedy dán na roveň, to je, co se vývoje pomsty týče, velký pokrok.

K tomu ovšem říká Ježíš ve svém známém evangelijním kázání na hoře: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.' Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna?"

Milovat a přát dobré svým nepřátelům, být vůči nim altruistický, je tedy nepřirozené (na rozdíl od přání dobrého svým bližním a přání zlého nepřátelům). Tolik k moralitě egoismu.

Další otázkou ovšem je, zda si společnost vystačí s (umírněnou) sebeláskou. Zdá se mi, že egoismus je dominantní celospolečenské chování, které však musí být umírňováno a doplněno láskou (sympatií, spoluúčastí) k bližnímu (jak o tom hovoří Smith a křesťanství).

Jako dvousložkové lepidlo

Smith, na rozdíl od jiných ekonomů, altruismus připouští a dokonce za něj bojuje. Bez něj by společnost těžko fungovala. Aby držela pohromadě, potřebuje dvousložkové lepidlo: lásku i sebelásku.

Jistě existuje úzký, čistě individualistický egoismus, který nedbá ani na prospěch rodinných příslušníků či blízkých. Může však existovat "egoismus" široký, v jehož rámci člověku dělá radost zvyšovat utilitu i jedinci, kterého v životě nepotkal nebo který jej dokonce zranil.

Dalo by se tedy říci: Čím více vám záleží na osudech ostatních, tím vícekrát se stáváte člověkem. Se všemi radostmi i bolestmi, které to obnáší.

Psáno pro HN