Prokletí hospodářské politiky
Deficitní hospodářskou politiku vnímám jako vzácný dar, který lidstvo dostalo na umírňování bolestí v období hospodářských recesí. Jenže je to podobně jako s prstenem moci z Pána prstenů: smí se používat jen vzácně, jinak se z nositele hospodářského prstenu moci stane bankrotující přelud. Takže pohříchu nevím, zda to tak trochu není dar danajský.
Dej rozmazlenému facku
O kolik přesně pomáhá deficit růstu HDP, nevíme. Je to různé země od země, rok od roku a výdaj od výdaje. Je ale zřejmé, že se díky tomu ekonomika nacucává. A rozmazluje. A jak se zpívá v jedné písni od U2 "every sweettooth needs a little hit" - každá rozmazlenost potřebuje občas facku. Nám ji teď uštědřila krize.
Pokud je ekonomika dlouhodobě rozmazlená dluhovým financováním, už si na deficitní dávky zvykne a už ji vlastně nestimulují. Jen je to pekelně drahé. A žádná zábava.
V roce 2003 to podle eurostatu vypadalo, že budeme mít jednorázový deficit možná až 12 procent HDP, což bylo nekompromisně nutno snížit. V roce 2004 klesl deficit ke třem procentům. Pracoval jsem tehdy na ministerstvu financí a jedna studentka nám poslala dopis - chtěla vědět, jestli ráčíme provádět expanzivní fiskální politiku (tedy zda ekonomiku stimulujeme, urychlujeme růst), nebo restriktivní politiku (zda ekonomiku brzdíme).
Po zuřivé, ale krátké diskusi s kolegy jsme došli ke zdánlivě paradoxní odpovědi: přestože se nadále zadlužujeme (tříprocentní deficit), děláme de facto restriktivní hospodářkou politiku, protože snižujeme úroveň státních dluhových peněz, na které byla ekonomika zvyklá.
Jinými slovy: ekonomika se nacucala tak, že si zvykla na svou pravidelnou dávku deficitu, a jakékoli snížení vnímala negativně, tedy restriktivně. Deficit nepomáhal růstu, protože byl nižší než loni (viz slide 11).
Kdybychom rok od roku snížili deficit na nulu, tedy vyrovnali si veřejné finance, mělo by to silně negativní vliv na růst HDP. Například kdybychom v roce 2006 - kdy jsme vykazovali rekordní, téměř sedmiprocentní růst - snížili deficit na nulu, náš růst by se zpomalil zhruba na úroveň pod pět procent (viz slide 10). Tedy žádná tragédie, což jen svědčí o tom, že jsme čas na reformy skutečně prospali, protože v dobrých letech by nás nemusely skoro bolet.
Na místě je v této souvislosti otazník, do jaké míry se chlubit výší HDP - a jak se mezinárodně srovnávat - když podstatná část růstu byla na dluh. Kdybychom to samé cvičení provedli v recesním roce 2009, HDP by se propadalo o více než desetinu (viz slide 12).
Kdo za nás projde absťákem
To nejlepší na konec: kdybychom neměli nacucanou ekonomiku z minula, dlouhodobě vyrovnaný rozpočet by náš růst skoro vůbec nezbrdil.
Ekonomika by prostě letěla stejně, a některé roky dokonce rychleji, než když jsme ji dopovali dluhem. Je to jako s kuřákem: aby měl dobrou náladu, potřebuje dvě krabičky cigaret denně. Jakmile se ale odnaučí kouřit - a projde si bolestnou počáteční strastí - může mít náladu stejně dobrou, akorát bez cigaret. Anebo dokonce ještě lepší. Podobně je tomu s dluhem.
Celý tenhle pudl má však ještě jedno veledůležité jádro: která vláda či politická strana má chuť si projít bolestnou odnaučovací kúrou s abstinenčními příznaky, když ví, že plody bude sklízet někdo jiný, někdo, kdo přijde po ní? Komupak by se do toho chtělo? Zodpovědný národohospodář se pozná podle toho, že chtělo. A že i před volbami hovoří o nutnosti šetřit a vyrovnat dluhy. Nikomu jinému nevěřte.
Koneckonců když si tak prohlížím některé populistické a rozdavačné předvolební sliby, stává se ze mne zastánce jediné naděje pro naši společnou zemi: že tito politici své předvolební sliby nesplní.
Psáno pro HN
S přispěním Martina Pospíšila
Dej rozmazlenému facku
O kolik přesně pomáhá deficit růstu HDP, nevíme. Je to různé země od země, rok od roku a výdaj od výdaje. Je ale zřejmé, že se díky tomu ekonomika nacucává. A rozmazluje. A jak se zpívá v jedné písni od U2 "every sweettooth needs a little hit" - každá rozmazlenost potřebuje občas facku. Nám ji teď uštědřila krize.
Pokud je ekonomika dlouhodobě rozmazlená dluhovým financováním, už si na deficitní dávky zvykne a už ji vlastně nestimulují. Jen je to pekelně drahé. A žádná zábava.
V roce 2003 to podle eurostatu vypadalo, že budeme mít jednorázový deficit možná až 12 procent HDP, což bylo nekompromisně nutno snížit. V roce 2004 klesl deficit ke třem procentům. Pracoval jsem tehdy na ministerstvu financí a jedna studentka nám poslala dopis - chtěla vědět, jestli ráčíme provádět expanzivní fiskální politiku (tedy zda ekonomiku stimulujeme, urychlujeme růst), nebo restriktivní politiku (zda ekonomiku brzdíme).
Po zuřivé, ale krátké diskusi s kolegy jsme došli ke zdánlivě paradoxní odpovědi: přestože se nadále zadlužujeme (tříprocentní deficit), děláme de facto restriktivní hospodářkou politiku, protože snižujeme úroveň státních dluhových peněz, na které byla ekonomika zvyklá.
Jinými slovy: ekonomika se nacucala tak, že si zvykla na svou pravidelnou dávku deficitu, a jakékoli snížení vnímala negativně, tedy restriktivně. Deficit nepomáhal růstu, protože byl nižší než loni (viz slide 11).
Kdybychom rok od roku snížili deficit na nulu, tedy vyrovnali si veřejné finance, mělo by to silně negativní vliv na růst HDP. Například kdybychom v roce 2006 - kdy jsme vykazovali rekordní, téměř sedmiprocentní růst - snížili deficit na nulu, náš růst by se zpomalil zhruba na úroveň pod pět procent (viz slide 10). Tedy žádná tragédie, což jen svědčí o tom, že jsme čas na reformy skutečně prospali, protože v dobrých letech by nás nemusely skoro bolet.
Na místě je v této souvislosti otazník, do jaké míry se chlubit výší HDP - a jak se mezinárodně srovnávat - když podstatná část růstu byla na dluh. Kdybychom to samé cvičení provedli v recesním roce 2009, HDP by se propadalo o více než desetinu (viz slide 12).
Kdo za nás projde absťákem
To nejlepší na konec: kdybychom neměli nacucanou ekonomiku z minula, dlouhodobě vyrovnaný rozpočet by náš růst skoro vůbec nezbrdil.
Ekonomika by prostě letěla stejně, a některé roky dokonce rychleji, než když jsme ji dopovali dluhem. Je to jako s kuřákem: aby měl dobrou náladu, potřebuje dvě krabičky cigaret denně. Jakmile se ale odnaučí kouřit - a projde si bolestnou počáteční strastí - může mít náladu stejně dobrou, akorát bez cigaret. Anebo dokonce ještě lepší. Podobně je tomu s dluhem.
Celý tenhle pudl má však ještě jedno veledůležité jádro: která vláda či politická strana má chuť si projít bolestnou odnaučovací kúrou s abstinenčními příznaky, když ví, že plody bude sklízet někdo jiný, někdo, kdo přijde po ní? Komupak by se do toho chtělo? Zodpovědný národohospodář se pozná podle toho, že chtělo. A že i před volbami hovoří o nutnosti šetřit a vyrovnat dluhy. Nikomu jinému nevěřte.
Koneckonců když si tak prohlížím některé populistické a rozdavačné předvolební sliby, stává se ze mne zastánce jediné naděje pro naši společnou zemi: že tito politici své předvolební sliby nesplní.
Psáno pro HN
S přispěním Martina Pospíšila