Kdokoli otevře "Pandořinu skříňku", může si být jist velkým průšvihem. Ale kdo vlastně byla ta Pandora?

Řecká mytologie tak označuje první stvořenou ženu (tedy jakýsi protějšek starozákonní biblické Evy), která se měla stát (narozdíl od Evy) pomstou bohů člověku. Nosila s sebou velikou vázu (to je ta "skříňka"), v níž bylo uloženo veškeré trápení a zlo, jež předtím na zemi neexistovalo. A protože byla Pandora nejen svůdná, ale i zvědavá, jednoho dne (asi ne moc krásného) "skříňku" otevřela, aby do ni nahlédla.

A z vázy na zem začaly proudit zlo, nemoci a (což zajímá teď nás) prokletí práce. Práce, jež byla předtím příjemná a milá a člověka bavila, se stala těžkou a únavnou. Pandora sice svou vázu rychle zavřela, avšak to už bylo pozdě.

Podobný příběh můžeme číst i v příběhu o Evě a Adamovi. Eva, zřejmě ze zvědavosti, po intelektuální přestřelce s hadem (jíž se mimochodem Adam zcela vyhnul) ochutnala zakázaný plod a výsledkem bylo vyhnání z ráje a vstup zla na svět. Tedy cosi podobného, co se stalo v příběhu Pandořině.

Když práce bývala příjemná

Pro nás z toho plyne několik zajímavých věcí. Zaprvé, lidstvo ve svých příbězích pamatuje na dobu, kdy byla práce příjemná.

I v rajské zahradě měl člověk pracovat - Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji tento obdělával a střežil. Rajský stav tedy pro první kultury nebyl stavem nečinnosti, ale příjemnou prací. Koneckonců kolik Čechů a Češek si dodnes podrželo jako koníčka zahrádkaření jen tak pro radost?

Zadruhé, v obou příbězích (které téměř neměly historicky šanci se ovlivnit) to byla touha, zvláštně přehnaná poptávková nenasytnost, jež přivedla na zem zlo a prokletí.

Eva a Adam mohli jíst z "každého stromu zahrady", a přesto jim to bylo málo. Nevíme, co přimělo první lidi k tak neskromné nedostatečnosti. Co jim chybělo? Podobně tak s Pandorou. Tyto příběhy nám napovídají: I kdybychom měli všeho dost a žili v ráji, stále nám to nebude stačit a budeme mít neustále tendenci (zcela zbytečně) otevírat "třinácté komnaty" (v této podobě se podobný příběh či ponaučení dostává do českých pohádek).

Co ale mají pohádky, příběhy a mýty společného s exaktním technickým oborem, jemuž říkáme ekonomie? Více než si myslíme.

Vezměme si významné zástupce vědeckého a matematického pojetí ekonomie - chicagskou školu. Snaha být neustále nespokojen a chtít víc, je totiž jevem, který zaujal hloubavější ekonomy této školy.

Frank Knight, snad nejvýznamnější chicagský ekonom minulé generace, jednou poznamenal: "Je lidskou přirozeností být tím nespokojenější, čím lépe se mi vede." A George Stigler, další významný ekonom chicagské školy, dlouholetý přítel a kolega Miltona Friedmana a také Frankův žák, dokonce jednou napsal, že to, po čem průměrný člověk nejvíce touží, není, aby se mu splnila přání, která má, ale aby si dokázal přát ještě lepší věci.

Až do potu tváře

V tomto ohledu jsme všichni stejní jako Pandora či Eva. Psychologické čtení těchto pradávných příběhů by pak jistě mohlo rozvinout téma ženy jakožto symbolu citové a měkké části lidské duše, kdežto muže jako stereotypně racionální části našeho já.

A jak tyto příběhy číst - v jakési hyperbole - dnes? Své neustálé touze mít (až nebezpečně) více a více jsme obětovali příjemnost práce. Jsme zdaleka nejbohatší civilizací, která zde kdy žila, přesto máme ke slovíčku "dost" nebo "spokojenost" stejně daleko, ne-li dále, než jsme měli kdy předtím.

Jednou větou: Kdybychom si sami nemuseli neustále zvyšovat HDP a produktivitu, nemuseli bychom se také neustále upracovávat až do "potu tváře".

Psáno pro HN