To, čeho se bojíme, často prozradí o naší době nejvíc. Zdá se, že se jako lidé bytostně obáváme dvou věcí - zvířeckosti (příliš životně spontánního) a mechanického (příliš mrtvolně chladného). Hned to vysvětlím. Také se pokusím ukázat, co to má společného s ekonomií.

Bojíte se v noci v lese? Nebo myší, pavouků či hadů? Ačkoli ani jeden strach přitom není racionálně odůvodnitelný, přesto se nás občas zmocní až panická hrůza, když jsme s něčím takovým konfrontováni. Na toto téma koneckonců existuje bezpočet hororů a příběhů, např. fenomenální Ptáci Alfreda Hitchcocka.

Na druhou stranu velký počet novodobých příběhů a mýtů (zachycených dnes většinou ve filmech) poukazuje na to, že největší ohrožení lidstva představují roboti, cosi mechanického, co jsme kdysi sami stvořili. Stroje se však hrůzostrašně vymykají kontrole, jako bychom vyvolali jakéhosi mechanického démona z Aladinovo-vědecké lampy. V tomto scénáři lidskost neohrožuje zvířeckost, nýbrž naopak nelidské, jakoby oživlé mrtvé stroje (první díl Matrixu, Transformers, ale i starší klasika, např. R. U. R). Cyberpunk se odvrací od kdysi optimistického pohledu na (konzumní nebo vědecko-technický) pokrok a dělá z něj noční můru. Stroje se stávají zvířecky neovladatelné. Vždyť stroje často nabývají lidskou (roboti) či zvířecí podobu (ve filmu Matrix vypadají stroje jako chobotnice či hmyz).

Čapkovo dědictví

Máme štěstí, že máme Čapka. Jeho Válka s mloky a R. U. R. mají mnoho společného - vlastně spojují oba výše zmíněné motivy. V prvním scénáři nás ničí zvířata, ve druhém roboti, jež jsme sami vytvořili (mimochodem zvláštní, že se je snažíme vytvořit k obrazu svému, dát jim lidskou podobu, jako kdysi Bůh stvořil k obrazu svému člověka). V obou případech se však bojíme téhož: lhostejnosti, s níž nás mloci nebo jiné zvířecí bytosti trhají na kusy, taktéž se bojíme i lhostejnosti robotů. Pozdější sci-fi oba hororové elementy kombinuje a vzniká postava vetřelce, ufona, hrůzného nelidského zvířete, mnohdy technicky vybaveného, jemuž na všem lidském vůbec nezáleží, asi tak jako nám třeba na ubrousku od párku v rohlíku.

A jak to probůh souvisí s ekonomií? Zaprvé, člověk nemusí být psychologem, aby viděl, že v obou extrémech se člověk bojí svých vlastních psychických rysů. Dalo by se říci, že se pohybuje právě i mezi těmito dvěma extrémy, onou mrtvolnou racionalitou a živočišnými emocemi. Zadruhé, hororovým zvířatům i mrtvému mechanickému stroji (či mrtvému duchu) chybí to, co ekonom Adam Smith považuje za klíčovou lidskou morální vlastnost, totiž soucit. Zbavíme-li se jej, stanou se z nás buď zvířata, anebo stroje. To záleží na tom, ke kterému extrému se přikloníme, zda k zvířecímu v nás, anebo mechanicko-racionálnímu. Z obojího máme ontologický strach. Zatřetí, vědecko-technického pokroku se podvědomě obáváme. Bojíme se, zda jsme konzumním životem nevyvolali něco, co se vymklo kontrole, co spíše ovládá nás a cupuje a mění náš svět, jejž jsme znali a měli rádi.


Strach a harmonie

A konečně začtvrté, Maynard Keynes se proslavil termínem "animal spirits", tedy otrocky přeloženo zvířecí duch (lépe přeloženo duševní, cosi, co námi - dle Aristotela - hýbá, co nás animuje). Animal Spirits v nás jedná emotivně, spontánně, nedomýšlí důsledky, chová se jakoby zvířecky. Právě tímto principem Keynes ve své stěžejní knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz odůvodňuje mnohé v ekonomice. Něco jsme si přece jenom přinesli z lesů, z doby, kdy jsme žili přírodně. Žijeme sice civilizovaně ve městě, nosíme kravaty a čteme statistiky, ale každý v sobě nosí své animal spirits. A přítomnost tohoto nepochopitelného až mystického v nás zase nahání strach exaktní vědě, ale i selskému rozumu. Oboje nás však činí lidmi. Mír nastane, až se nám podaří s tímto žít v harmonii.

Psáno pro HN