Definitivní kolaps komunistického režimu v listopadu 1989 mne docela potěšil, ale pokud mělo jít o budoucnost, nedělal jsem si velké iluze. Bylo jasné, že to nebude žádná procházka růžovou zahradou. Ta se ostatně nekonala a nekoná ani kdekoliv jinde. Jak se dřív říkalo, všude chleba o dvou kůrkách. Což, pokud mi je známo, lze považovat za nadčasovou notorietu. S komunisty byla ta potíž, že to všechno dělali ještě mnohem horší, než to muselo být.
Reakce nemalé části národa na vyznamenání bratrů Mašínů je podle mne kromě jiného i docela zajímavou ukázkou určitého způsobu myšlení. Uvažování, které vnější formální realitu, stát, vnímá jako něco, proti čemuž se lze bouřit či bránit jen do jisté míry. Nejlépe odvážně brblat. Co je nad tuto míru, je nepřijatelné, i kdyby stát byl co do své podstaty jakýkoliv.