Nemám zrovna v oblibě, když někdo zobecní nějakou domácí událost a začne z ní soukat typickou českou vlastnost. Jako že něco takového se může stát pouze u nás, my Češi jsme na to specialisté atd. Naproti tomu si ale nelze nevšimnout ideového souznění řady spoluobčanů při hledání nějaké zkratky, která by naráz vyřešila současné společenské problémy. Milovníci pokusů o skok do lepší budoucnosti, by se dali nazvat. Nebo, již poněkud omšele, hledači třetích cest. Vynechám-li pro stručnost starší historické reminiscence, názorným příkladem je reakce na události roku 1938, potupnou ztrátu pohraničí, posléze celého státu, okupaci a venkoncem druhou světovou válku jako takovou. Pro dost nebezpečné množství obyvatel Československa to všechno byl jasný důkaz neschopnosti demokracie. Pročež se vydali urychleně najít něco lepšího. Volba padla na jakéhos poválečného politického hybrida, případně rovnou na komunisty, kteří stejně všechno v roce 1948 sebrali se slibem kvalitativně lepší demokracie bez chyb. Dodali chyby bez demokracie, ovšem s nablblým přesvědčením, že společenské zákonitosti podléhají jejich instrukcím. Rok 1968 raději obejdu po špičkách, abych příliš nepopudil, ovšem je to to samé v bledě modrém.
Zajímavá otázka z historie. Jestli prý se měla KSČ zakázat a proč to nikdo neudělal? Pro toho, kdo byl nucen k soužití s vedoucí úlohou KSČ a nebyl přitom komouš je asi odpověď na první otázku okamžitá, byť spíš intuitivní. Pochopitelně. Měla. Za to, co provedla určitě.