Seznamy VIP výherců prezidentské amnestie, jimiž od úterý média přetékají, mají nepochybně svojí logiku a zcela určitě jsou legitimní. Jen mám trochu podezření, že za řadou bouřlivých reakcí na ně a amnestii vůbec stojí poctivá česká závist, která nevidí ráda, když někdo dostane něco zadarmo. I kdyby to třeba měla být žloutenka. A určitě nejsou ty seznamy objektivní, pokud jde o celkový obraz a faktický dopad amnestie. O respektu k presumpci neviny ani nemluvě. Čímž na druhou stranu nijak nechci zpochybňovat právo na výhrady těch, kteří, zejména ve vztahu k zastavení trestního řízení ve věcech starších 8 let, vyjadřují kultivovanou formou své pochybnosti. To, co je ale v téhle kakofonii akceptovatelné kritiky a více či méně špatně skrývané závisti chybí, je druhá strana mince.
Možná je to logické, že ve společnosti, která primárně staví na přední místa hodnotového žebříčku to, co se dá nějakým způsobem kvantifikovat, objemově vyjádřit, případně rovnou odnést, jsou takové hodnoty jako spravedlivý proces nebo zmíněná presumpce neviny jen slova. V lepším případě bez obsahu a významu, v horším sprostá. Kde ale jsou všichni ti lidumilové, co se rozbrečí nad kdejakým dlužníkem, který si navypůjčoval peníze, dobrovolně je vracet nechce a teď mu exekvují to, co si z těch peněz pořídil? Když jde o to, drbat za ušima někoho, kdo si plete půjčku s darem, není pro ně kam plivnout.
Popravdě, od salonních bojovníků za práva utlačovaných nic pořádného nikdy nepošlo. Ale zaráží mne, že, ani nikdo jiný, poctivější, si nepoložili jednu jedinou otázku. Totiž zda někdo z těch, na které dopadá amnestie z důvodu délky řízení, a do kterých teď mydlí skoro každý, kdo má v zadku díru, není náhodou, opravdu čistě náhodou, nevinný. Přitom už jenom fakt, že se trestní řízení táhne osm, někdy i víc let, by mohl vést minimálně k velmi zdvořilým pochybnostem o jeho důvodnosti. Kolektivní absence ochoty alespoň akademicky uvažovat o možné nevině sprostého podezřelého, jehož vina zatím prokázána nebyla, je dokladem většinového vztahu k trestnímu právu a trestnímu procesu. Pokud se otevřeně hovoří o ziscích těch, kteří nepůjdou do kriminálu, ač nebýt amnestie, by tam zaručeně skončili, a na druhé straně o poškozených, kterým nebudou nahrazeny jejich újmy, je to jasný doklad uvažování v dimenzích presumpce viny. Což je přesný opak toho, na čem je trestní proces postaven. Ale o tom dnes raději nemluvit. Amnestie přeci zasáhla jasné pachatele, pročež je třeba se jmenovitě nad nimi horšit. A samozřejmě i nad amnestií.
Rozhodně si nemyslím, že všichni, kteří díky amnestii ujdou soudu jen proto, že se jejich věc táhla, jsou nevinné oběti. Jen se podivuji nad tím, že nikoho nenapadne ani pochybnost, o vině byť i jen jediného z nich. Kromě kraválu o uniklých zločincích jsem neregistroval třeba jen drobnou úvahu o tom, jak asi musí být někomu, kdo je dlouhá léta trestně stíhán, ačkoliv je nevinný. Jak mu je, když přijde o práci, protože třeba bankovního úředníka, naprosto nesmyslně stíhaného, jen stěží někdo zaměstná na slušném postu. A to i když mu každý po straně řekne, že o jeho nevině a o tom, že celá trestní věc je blbost, ani na vteřinu nepochybuje. Potěšilo by i osamělé zamyšlení nad tím, jak je takovému nevinnému člověku a jeho rodině, když jediná životní perspektiva na léta dopředu, kterou si mohou dopřát, je termín dalšího kola soudního řízení. Nezaregistroval jsem ani pokus představit si, jak se žije nevinnému v atmosféře, v níž tón veřejného mínění, pokud jde o trestní kauzy, vesměs udávají potomci těch, co měli odjakživa předplacené první řady sedadel na šibeničním vrchu.
Zaráží mě, že nikdo nechce připustit možnost omylu i na straně těch co vyšetřují a soudí. Třeba jen na základě prostého faktu, že Nejvyšší soud ČR nebo Ústavní soud krom jiného občas ruší i pravomocné rozsudky „natvrdo“. Možná je to tím, že jen málokdo dostane do ruky obvinění s naprosto nereálnými popisy jednání, k jakému snad ani nemohlo dojít, a pokud ano, tak zase nemohlo být trestným činem. A možná ti mlčící nemohli sledovat vyšetřování, která se táhnou léta, protože je-li věc špatně skutkově založena, je dost obtížné ji vyšetřovat, neviděli spisy, obsahující důkazní makulaturu, které přecházejí z jednoho vyšetřujícího policisty na druhého, přičemž vždy ten další zvedá oči v sloup a říká, že s takovou prasárnou nechce mít nic společného. Spisy, končící na státním zastupitelství, které pak které zdlouhavě bádá, jak zpracovat obžalobu, aby aspoň přežila její předběžné projednání soudem. A nejspíš si tihle poslední spravedliví ani nedokáží představit, s jakými komentáři soudy tenhle věcný i právní šrot vracejí zpátky státnímu zastupitelství k došetření. Začasté ale jen s tím efektem, že se řízení protáhne, protože o pár měsíců později jim to to nadřízený soud hodí na hlavu, ježto dle naší současné praxe, i když existují důvodné pochybnosti o vině, vyjádřit je může pouze soud a nikoliv státní zastupitelství tím, že by trestní stíhání zastavilo. Zatím se taky žádného z těch heroldů pouliční spravedlnosti neviděl prosedět léta v soudní síni u stále stejné soudní tahanice, kdy nechodí svědci, a znalci si v závěrech odporují, padající zprošťující nebo odsuzující rozsudky, které jsou o rok později rušeny odvolacím, případně dovolacím soudem a řízení se musí opakovat, protože se z různých důvodů změnili soudci nebo přísedící. A u toho všeho už obžalovaní obvykle jen statují zatímco pod okny soudu skučí lůza o tom, že řízení protahují drazí obhájci, všechno je zaplacené, protože justice je cinklá. Stačí se přeci podávat na tu babu s hadrem přes ksicht.
Znovu připomínám, že nechci generalizovat, ale podle mých profesních zkušeností, s nimiž se nejspíš zdrcující většina těch, co se dole pod poslední řádek názorově vyzvrací, srovnávat nemůže, se takové věci dějí víc, než je záhodno. Čehož si nikdo programově nevšímá, neboť spravedlnost je, když obžalovaný pevně visí. A tak ani nikdo nechce vidět formální zisk amnestie, spočívajícího v tom, že po létech nejrůznějších tahanic, které sdostatek vyčerpají i případného pachatele, natož pak nevinného, budou některá trestní řízení zastavena. Podle toho, co řekla šéfka Vrchního státního zastupitelství v Praze, v jejím rajónu jde o třináct kousků. Slovy třináct. Tedy porci, kterou bych považoval za zcela zanedbatelnou. Pokud ovšem odhlédnu od toho, že žiju ve státě, kde s chcípne-li koza mě, je věcí boží spravedlnosti aby chcípla též sousedovi.
Nicméně, snad i pro ty hodně rozezlené bych mohl mít i dobrou zprávu U soudních ležáků osm a více let starých lze předpokládat, že nejméně polovina z nich, spíše více, by stejně skončila ve ztracenu, tedy buď vůbec zproštěním anebo tresty, které k němu nemají daleko. A v případě těch zprošťáků by zcela zaručeně následovaly žaloby o náhradu škody. Podle statistiky ministerstva spravedlnosti za rok 2011, jiná zatím není, bylo v tom roce z titulu nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, což je i nedůvodné trestní stíhání, vyplaceno 77 milionů korun, soudy přiznaly dalších 23 milionů a v běhu byly spory o dalších deset miliard. A protože za osm let protiprávního procesu by odškodné rozhodně nebylo malé, mohla by informace o tom, že Takže všem ukřivděným by snad udělat radost, že amnestie možnost odškodného zatrhla. Že by někomu bylo líto těch nevinných, s tím příliš nepočítám.
A ještě poslední poznámku. Když argumentuji, mělo by to být férové. Takže je sice pravda, že tam, kde je trestní stíhání zastaveno šance poškozených na přiznání náhrady škody v trestním řízení pochopitelně mizí a čeká je řízení civilní. Ale v nemalém počtu trestních věcí stejně soud odkáže poškozené na pořad práva civilního, zejména jde-li o složitější případ. Ale zejména, ať už je příčinou cokoliv, stejně v koncovce není z čeho brát. Tedy amnestie způsobí těm, kteří uplatnili svůj nárok v některém z nyní zastavených trestních řízeních fakticky jen minimální škodu.