Je to už hodně dávno, řekl bych, že jsem byl ještě kluk, když šel v televizi film s českým názvem „Byl jsem lynčován“. Původní název je „Fury“, hraje v něm, mimo jiné, Spencer Tracy, natočeno to bylo v roce 1936 a kdesi jsem četl, že je to palčivá obžaloba "spravedlnosti” davu a lynčování. Nemohu rozhodně říct, že má hluboká nechuť k tomuhle druhu lidové spravedlnosti je založena výhradně na tehdejším filmovém zážitku, ale rozhodně ji dost silně ovlivnil. Stručně popsáno, Spencer Tracy náhodně projíždí městečkem kdesi v USA, z mého pohledu jakýmsi buranovem, a tam ho, bůh ví proč, obviní z vraždy dítěte. Skončí ve vazbě a ještě než dojde k soudu, dav těch, kteří už přesně vědí kdo je pachatel, věznici zapálí. Mimochodem, mají to být ctihodní občané. Jenže Joe, jak se ve filmu hlavní hrdina jmenuje, je jednak nevinný a jednak neuhoří, ač si to všichni venku mysleli a taky přáli. Nějak se mu podaří zachránit a pak už je film „jen“ o soudu s žháři a morálním Joeově dilematu, zda se přihlásí a tak z vraždy prvního stupně udělá jen pokus či něco mírnějšího. Tedy o spravedlnosti pro ty, kteří spravedlností pohrdají, a kteří ho zcela evidentně a také zcela bezdůvodně, chtěli lynčovat. Může-li být kdy lynčování důvodné.
Před nedávnem jsme zažili jednu takovou fury po česku. Hojní novináři a s nimi početné publikum už dopředu vědělo, jak má dopadnout proces, který do dějin zdivočelých banalit zřejmě vstoupí pod názvem Zneužití Vojenského zpravodajství. A považte, on tak nedopadl. Pročež se vzedmula vlna vášní doprovázená výpady na adresu soudu či soudkyně, jakož i na adresu obžalovaných. Se zřejmým závěrem. Soudkyně selhala, když tak jasný případ neodsoudila. Asi nehrozí, že by se nespokojení někde smečkovali anebo dokonce sáhli k násilí, na to jsou to příliš velcí gaučáci. A taky, pravda, u nás zapalování věznic nemá tu tradici. Ovšem dneska už ani není potřeba takhle nebezpečně exhibovat. Úplně stačí mediální lynč a toho, že ještě žije ať lituje ten lynčovaný.
Není to prvý a nepochybně ani poslední případ nad kterým zůstává rozum stát. Jak může racionálně uvažující člověk předpokládat, že soud „nějak“ dopadne, když o něm ví akorát to, co si přečetl v novinách? Tedy prakticky nic. A jak ho může rozčílit, že dopadl jinak, než předpokládal, když nezná důkazy a tedy důvody? A tohle všechno v situaci, kdy je systém nastaven tak, že i sebezávažnější podezření, nelze-li je přeměnit v jistotu, musí vést ke zproštění. Jako všechny civilizované země vycházíme z toho, že je lépe, aby uniklo devět viníků než byl jeden nevinný odsouzen. A za všech okolností je rozhodující vnitřní přesvědčení toho, kdo soudí.
Především to vypadá, že bychom systém měli lehce poopravit. Tak, aby žádný, i jen podezřelý nemohl uniknout trestu, I kdyby byl nevinný. Tohle totiž tihle spravedliví z ulice zřetelně chtějí.
Nicméně podstatné je něco zcela jiného. Je úplně jedno, zda je někdo takzvaně slušný občan, má čistý trestní rejstřík, nekrade, neloupí, prostě dodržuje zákony, své děti vychovává k témuž, je snad dokonce uznávaný odborník, společensky respektovaná postava či to, čemu se říká opinion leader, nebo si to všechno o době myslí. Jakmile vyjde na ulici, i jen symbolicky, a začne soudit, ač nezná důkazy, jakmile se halasně domáhá něčího odsouzení, ačkoliv si o věci jen něco přečetl v novinách, stává se součástí davu lůzy. A taky lynčerem. Jako ti ctihodní z buranova.
Tomáš Sokol
Publikováno 15.6. na EPRAVO.CZ Digital
Před týdnem rozbouřil místní louži rozsudek v kauze, mediálně známé co zneužití Vojenského zpravodajství vulgo Nagyová a spol. Následující dny pak byly vyplněny rozličnými komentáři, vesměs v různém stadiu nesmyslnosti. Některé níže zmíním, nicméně jejich součet lze označit za reakci, jež stojí za zmínku. Nikoliv nesmysly samy, ale ona reakce cosi naznačuje.
Na začátek poněkud banální otázku. Napíše rozumný kritik recenzi divadelního představení, které neviděl a jehož scénář nečetl? A které navíc neviděl ani nikdo jiný, aby mohl alespoň poreferovat ? Asi ne. Napíše rozumný kritik recenzi knihy, která nejen ještě nevyšla, ale zatím není k mání ani její rukopis? Taky asi ne. A co takhle komentář k trestnímu řízení bez znalosti obsahu spisu? Anebo drsná kritika rozsudku, z něhož je znám pouze výrok, ale důvody má dosud soudce v hlavě? Vypadá to stejně jasně jako v prvých dvou případech, ale něco je jinak. Jak v úvodu řečeno, k rozsudku se vyjádřil kde kdo. Mnozí se při tom tvářili, jak by pravdu o věci měli uvázanou doma v chlívku. Nebo minimálně četli soudní dokumenty. Což oboje není možné. Tudíž nešlo o seriosní komentáře nebo dokonce rozbory problému ale o výron emocí. Nic proti němu. Prý je to z medicinského hlediska lepší než emoce potlačovat. Asi jen Bůh ale ví, proč se tolik lidí tak strašně namíchne, když někoho nezašijou, ale osvobodí.
Jistě, emoční vzplanutí ve vztahu k soudním procesům a jejich protagonistům nejsou nic nového. Nejen v české kotlině. Ale když už jsme v ní, pietně vzpomeňme ne tak vzdálené a prakticky celonárodní shody v tom, kdo podřízl Ánežku Hrůzovou. A nepříčetného řevu, který se rozpoutal, když se to Masarykovi nějak nezdálo a řekl to nahlas. A to měl proti sobě hotový rozsudek i s důvody. V tomhle případě známe jen výrok, ještě zprošťující, ale některým to k rozčílení bohatě stačí. Jen tak mimochodem. Musí to být mizerná kvalita života vegetovat s obsedantní obavou, že nějakého lotra soud utrhne od šibenice. Zejména poté, co ti parchanti zavedli todleto in dubio pro reo.
Osobně považuji celou tu sledovací aféru za ptákovina, po které za pár let ani pes neštěkne. Ale nechci nikomu brát tu rozkoš vidět v tom všem katastrofu astronomických rozměrů. Proti gustu žádný dišputát. I tak bych ale očekával, že veškerá skutková hodnocení budou vycházet z faktů. Pořád bychom se totiž měli pohybovat v rozměrech spravedlivého procesu. A co je spravedlivého na urgentních a co do své podstaty odsuzujících komentářích soudního procesu o kterém komentující vůbec nic neví? Co spravedlivého je na tom, veřejně stigmatizovat někoho jen na základě svého pocitu? Nebo politického přesvědčení? Drze si dokonce troufnu tvrdit, že právo na spravedlivý proces má i soudce. Tím míním, že dříve, než na něj média začnou lít kýble špíny v podobě jedovatých komentářů, měl by si každý přečíst jeho rozsudek. Nebo minimálně vyčkat, až ho napíše. Co když ten rozsudek bude zcela korektní? Adekvátní tomu, co bylo prokázáno? Například důkazům, provedeným při hlavním líčení. Pravda, pod poklopem utajení ve stupni Důvěrné, které si soudkyně rozhodně nevymyslela. To přišlo odjinud. A co když odvolací senát, přes veškeré naděje, které do něj vkládají ti, co obžalované nemají rádi, zamítne odvolání, již nyní hlasitě anoncovaného státními zástupci. Případně ho zamítne zčásti, protože tu máme hned několik obžalovaných a s různým druhem obvinění. Anebo rozsudku vytkne formální vady, které následně nalézací soud odstraní a rozhodne stejně. Někdy totiž nejde o to, jak soud rozhodl, ale jak to zdůvodnil v rozsudku. Prostě se věc vydá křivolakou cestou běžných justičních peripetií, která ovšem nepovede na onen vytoužený šibeniční vrch. Kdo pak vyfasuje psí hlavu, nyní nasazenou soudkyni, jež obžalované zprostila? Bude pak zločincem i odvolací soud, případně dovolací soud, event. Ústavní soud nebo dokonce Evropský soud pro lidská práva?
A teď na okraj k těm nesmyslům. Mými favority jsou asi tak tři výroky. Podle prvého Vrchní státní zástupce z Olomouce Ivo Ištván veřejně sdělil, že obžaloba předložila 84 důkazů. A Ištván prý nemůže blafovat, jeho slova jsou snadno kontrolovatelná. Sancta simplicitas. Ba že obžaloba může blafovat. A taky to občas a zvesela činí. Stejně jako obhajoba. Prostě proto, že to je součást hry. Taky se, také oboustranně, občas i fauluje. Ale především, pokud obhajoba teď prohlásí, že JUDr. Ištván nemluví pravdu a že obžaloba nepředložila 84 důkazů, znamená to, že tento argument přestal existovat? Pokud nikoliv, tak by mne zajímalo proč. Obhajoba a obžaloba jsou si před soudem zcela rovny. Jsou to účastníci řízení a jejich argumenty platí zcela stejně. A obhajoba přece říká něco jiného. Je to něco méně?
Ale problém je jinde. V tom verbálním blafování. Tvrzení o tom že účastník řízení předložil 84 důkazů má totiž asi takovou informační hodnotu jako, že se bojovně zašklebil nebo temně zavrčel. V kontradiktorním řízení to tak holt je, že účastníci předkládají důkazy. Ale je na soudu, aby zvážil, zda se tyto důkazy vztahují k věci, zda se k ní vztahují zásadním způsobem, tedy mohou ovlivnit rozhodnutí, zda jsou věrohodné atd. Účastník řízení může předložit jeden důkaz a úplně to pro závěr soudu stačí, anebo 1000 důkazů, které jsou pro jeho argumentaci k ničemu. To je na posouzení soudu a troufl bych si tvrdit, že v této věci obžaloba zcela určitě nepředložila 84 důkazů, které by usvědčovaly obžalované, případně všechny obžalované. K některým se totiž vůbec nevztahovaly. Zdá se, že tak nějak to viděl i soud.
To druhé není až tak výrok, ale poukaz na to, co už v té věci měl loni v září napsat Městský soud v Praze. Z pohledu některých obžalovaných ovšem nikoliv jako odvolací. Netrvám na tom, že by se každý, kdo chce komentovat soudní rozhodnutí, měl vyznat v právu. Může ho komentovat i pasáček vepřů, ale podle toho to také bude vypadat. Onen soud, jakožto stížnostní, řešil jenom to, jestli je správné postoupení věci ke kázeňskému projednání. Dospěl k závěru, že nikoliv a nic proti tomu. Jakékoliv závěry o tom, zda se obvinění dopustili trestného činu, kterými se zapřísahá státní zastupitelství a jeho fans, jsou nejen předčasné, protože tenhle soud neprováděl žádné důkazy, ale i protiprávní. Rovnou protiústavní, dle mého. Stížnostnímu soudu vůbec nepříslušelo tyto důkazy v dané chvíli hodnotit a rozhodně, není oprávněn ukládat nalézacímu soudu, jak má rozhodnout. Jak řečeno, věc může dopadnout na tisíc způsobů. Zcela určitě ale odvolací soud nebude moci vytknout nalézacímu soudu, že se neřídil jeho názorem. Na téma pokusu soudu vyššího stupně ovlivňovat soud nižší svými závěry vydal pěkný judikát Ústavní soud letos na apríla. Kdo by chtěl, může si ho najít, ale uznávám, že pro neprávníky to je složitá věc. Možná proto by bylo lépe se k složitým věcem urgentně nevyjadřovat.
Do sbírky nesmyslů, generovaných v souvislosti s touto kauzou, bych do třetice přidal i žblebt zjevně poplašeného novináře. Podle něj, jestli trestní řád neobsahuje paragrafy, podle kterých lze odsoudit zjevně korupční jednání, jsme na tom hůře, než jsme si mysleli. Nevím, proč ten člověk do toho tahá ještě korupci, ale ono v trestním řádu nic takového opravdu není. Ono je to procesní předpis. A tam nic speciálního o postihu korupce nemůže být z podstaty věci.
Summa summarum to zatím vypadá na to, že nemálo lidí se ve svých unáhlených závěrech ošklivě seklo. A ne proto, že by soud nemohl dopadnout i jinak a oni na svůj názor nemají právo, ale proto, že soudili obžalované i soud bez jakýchkoliv důkazů. Je zajímavé, jak rychle dokáže docela dost lidí ve vteřině sklouznout k něčemu, s čím zrovna v tomhle státě máme dost bohaté a taky dost nepěkné zkušenosti.