Kde jsou ty doby, kdy se děly hrozné věci. Teď už se dějí výhradně jen katastrofy. Například znásilnili justici. Alespoň tak soudí paní Klára Veselá Samková, takto kolegyně, advokátka, ve svém blogu z 21.5.2009 „Justice vrací úder“. Podle písemných reakcí se článek líbil. Pročež všechny takto dotčené čtenáře varuji: Čtení následujících řádek může vážně ohrozit Vaši duševní rovnováhu! Nesdílím totiž autorčin pohled na justiční, možná přesněji právní problematiku a považuji ho za velmi subjektivní, nadto zjednodušený a schematický. Autorka vlastní úvahou dospěje k závěru, že cosi je problém a v čem spočívá, ten pak promění v systémovou chybu a z ní činí temné závěry ohledně naší budoucnosti.

Násilí prý bylo na justici spácháno v kauze bývalého vicepremiéra Čunka. Nemyslím si, že je to šťastná volba příkladu, protože paní kolegyně je obhájkyní obviněné paní Urbanové a to, co skutkově tvrdí, je verze její klientky. Jiného tvrdit nemůže. Ovšem i já se nemohu moc angažovat, protože na mého společníka podala paní Urbanová, zastoupena paní kolegyní, trestní oznámení. Přiznám se, že má znalost práva nepostačuje na pochopení, co měl ten nešťastník spáchat, jen vím, že některé významné reálie uvádí dost jinak.

Kauza Čunek nepochybně otřásla důvěryhodností české justice, čímž vyjadřuji souhlas s tím, co řekl v článku zmíněný dr. Bašný. Odejmutí věci jednomu státnímu zastupitelství a přikázání jinému a jinde je natolik ojedinělým postupem, že jsem se s ním, pokud mne paměť neklame, doposud nikdy nesetkal. To ovšem neznamená, že jde také o postup nezákonný. A ničím už není podloženo tvrzení, že samo zastavení trestního stíhání bylo protiprávní. Tím spíše pak tvrzení, že šlo o akt nejen nezákonný, ale i vynucený zásahem moci výkonné do sféry justice, potažmo státního zastupitelství. Ani ti nejinvesttigativnější investigavci nevyčuchali nic, co by svědčilo, že exekutiva do věci strkala prsty. Osobně považuji za vhodnější připravovat publikum na to, že je vcelku jedno, zda v tomhle konkrétním případě došlo k selhání nebo ne, protože čas od času k němu určitě dojde. Možná jen tak, možná pod vlivem vnější atmosféry, ale justice není stroj a i ten se občas porouchá. Není to důvod k nadšení a vždycky je to téma k zamyšlení, jak opakování chyby eliminovat, ale nemá smysl propadat vášním a pocitům zmaru. Stačí se jen rozhlédnout po EU, co je v ní zpackaných vyšetřování. Nerozumím tvrzení, že v tomto případě justice vrátila nějaký úder. Žádný nedostala, možná se někteří příslušníci jejího stavu nezachovali správně, ale justiční return si nedovedu představit ani jako metaforu. To, že snad pro někoho byla kauza pana Čunka a její skončení záminkou k politicky motivovaným výpadům je osud, kdyby nebyla tahle, byla by zcela jistě jiná. Jediné, co lze z celé patálie dovodit zcela jednoznačně je, že obviněný ministr by měl odstoupit, ať si myslí cokoliv, protože jinak z toho vždycky bude nějaký malér.

Zcela mimo je podle mého názoru kolegyně, pokud další protiúder vidí v kauze „Poplatky u lékaře“. Poplatky jsou nepochybně politikum a možná ještě budou. Mimo jiné se ocitly u Ústavního soudu a jeho velký senát se lidově řečeno štípl v názoru na to, zda jsou poplatky ústavní nebo ne. Kdo chce, může si přečíst argumenty obou stran, ztotožnit se s jedněmi nebo s druhými, případně do jisté míry s oběma a samozřejmě, že lze uvažovat o nejrůznějších konsekvencích. Zřetelné je, že v tomto případě soudci nerozhodovali ve věci, která se jich příliš netýká, ale vyjadřovali krom jiného i své životní přesvědčení o míře solidarity, způsobu ústavně konformní interpretace práva na bezplatnou lékařskou péči a na některé související problémy. Pocit, že by snad jednali pod vlivem nějakého mocenského tlaku jsem ovšem z jejich argumentace rozhodně neměl a jsem přesvědčen, že i kdyby někdo něco takového zkusil, tvrdě narazí. Na rozdíl od kauzy pana Čunka, v tomhle případě ani ti největší paranoici, a že jich v mediích je, o žádných vlivech státu nic neříkali. Ničím nedoloženo je tvrzení, že Ústavní soud dal svým rozhodnutím opozici nástroj, díky němuž vyhrála nejbližší volby. Jednak to není argument ve vztahu k rozhodnutí soudu, jak ho kdo pak užije, a zejména, obávám se, že tak jednoduché to nebylo.

Paní kolegyně též hovoří o destabilizaci výkonné moci zprávami o propojenosti nejzávažnějším forem organizovaného zločinu a vrcholných špiček politické scény bez ohledu na politickou příslušnost. V této souvislosti zmiňuje Kubiceho zprávu a informace, údajně unikající ze spisu s krycím jménem Krakatice. Kubiceho zpráva je sbírka drbů. Nic z toho, co bývalý plukovník Kubice, přechodně nebo nastálo zešílevší, přinesl do Parlamentu, se neprokázalo. Ani nemohlo. To by šlo jen pokud by byl někdo trestně stíhán, což jaksi nebylo možné. Nebyly důkazy o něčem trestném. Totéž platí pro údajné tajnosti z Krakatice. Jen tak mimochodem, zmíněné drby tam přestali cpát v roce 2002. Nešlo o standardní policejní spis vedený v určité věci, míněno vůči určitému podezřelému či skupině podezřelých, ale o jakýsi sběrnou , zpravodajskou složku, u které panují pochybnosti o tom, zda vůbec něco takového policisté byli oprávněni vytvářet. Je jistě možné, že tyhle drby někoho zneklidní, někdo jim přikládá větší váhu než mají a snad mohou i trochu destabilizovat. Ovšem jen někoho skutečně hypersenzitivního a nezralého. Ostatně, abych zopakoval refrén z první části, i tady nás mohou čekat horší zprávy. Například, že se skutečně prokáže propojení některého politika s pachateli trestného činu, kupříkladu úplatkářství. Ale ani to není rozumný důvod k úvahám o ohrožení systému. Systém je mnohem stabilnější než si leckdo myslí, má i poměrně slušně konstruované obranné mechanismy. I v tomto směru se stačí podívat do zahraničí. Systém je jistě permanentně ohrožen pokusy o jeho ovládnutí, ale tak to bude nastálo. U nás i jinde. Jde jen o to prověřovat a zlepšovat obranné mechanismy a ne panikařit.

Na závěr paní kolegyně oprášila problém velké privatizace a restituce. Přiznávám, že ve své době jsem byl také příznivcem poněkud širšího rozsahu restitucí, ale s odstupem let musím konstatovat, že jsem tento názor změnil. Tím nechci říct, že restituce nešlo udělat jinak. Zcela určitě, ovšem správným receptem nebylo tvrzení o tom, že stát prostě konfiskoval a kradl a proto nemůže a nesmí prodávat a už vůbec ne rozdávat. To je hezká politická moralita, ovšem co v praxi s případy, kdy stát skutečně ukradl v roce 1948 fabriku a do tohoto ukradeného majetku 40 let investoval peníze daňových poplatníků, za ně ho zcela přestavěl, takže právně už ani nejde o původní fabriku, ale o něco úplně jiného. To se pak určitě nedá řešit aplikací blíže neurčených principů římského práva, které byly dle kolegyně krutě pošlapány. Též tu byly případy lidí, kteří si někdy na konci 60. nebo na začátku 70. let pořídili dům od někoho, kdo ho jako ukradený koupil po roce 1948 od státu, o téhle skutečnosti nic nevěděli a teď by měli jít šupem. To byly, zjednodušeně řečeno, základní problémy při rozhodování o míře restituce. Jak jedněm vrátit ukradené a druhé, kteří nabyli v dobré víře, neokrást. Prostě kvadratura kruhu. Pochopitelně ať by dopadla jak by dopadla, pořád je na co nadávat, ale až na pár výjimek všichni vědí, že z obsahu akvária se dá udělat rybí polévka, ale obráceně už to nejde. Což byl ten svízel, řečeno neprávnicky. Mimochodem, princip ochrany vlastnictví nabytého v dobré víře, i když původní právní titul je pochybný, je princip, který se do našeho práva dostává v posledních zhruba čtyřech letech, zatímco předtím beze zbytku platilo, že nelze převést více práva, než převádějící sám má. Nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet se to jmenuje po latinsku. A zase s tím budou problémy, což už je jiná píseň.

S kolegyní nesdílím ani její pesimistický pohled na smutný osud pojmu „podnikání“ v Čechách. Pokud vím, podniká sama kolegyně, podnikám já, podnikají statisíce dalších a přiznám se, že sám za sebe žádnou diskreditaci nevnímám. To, že někteří podnikatelé ten pojem vykládali, vyloží a budou vykládat tak, že jim to vynese trestní stíhání, je věc jiná. Opět, v rámci již zmíněného refrénu jednak tvrdím, že tomu tak bude i do budoucna a nepochybně se to děje i v dalších zemích, kde je, pokud jde o podnikatelskou tradici, nebyla nikým a ničím přerušena. A jen na okraj, pokud byl zmíněn Ing. Krejčíř, nikdy mu nebyly zabaveny žádné miliony dolarů, žádné tisíce dolarů a pokud vím, snad ani jeden dolar. V tom se též paní kolegyně značně netrefila.

Další vadu chmurné sudby vidím v tom, že je do ní smícháno několik případů, které spolu nesouvisí věcně, časově, tematicky ani modem operandi, prostě ničím. Ale připouštím, že když se mluví o znásilnění justice a ovlivňování justice mocenskými prostředky, mimochodem přijetí restitučních zákonů či privatizačních zákonů, ať už v jakékoliv podobě, není vůbec problémem justice, je vcelku logické, míněno z pohledu těch, kteří vnímají dějiny jako souvislý sled hrůz, zakončit i příslušně nevlídnou vizí. Sice si nedovedu představit, proč by zrovna kauza Čunek, kauza lékařských příplatků, hysterie okolo uniklých policejních drbů a nebo z něčího pohledu sporná restituce měly vést k fatálním ekonomickým následkům, na druhé straně ale je zřejmé, že pokud jde o ekonomiku, nejspíš nás pěkné věci nečekají a na tom, jestli je o jednu příčinu víc nebo míň, skutečně nesejde. Spíš mi vadí užitý algoritmus, v historii vyzkoušený už tolikrát, že by mohl být srozumitelný a odhalitelný. Je totiž staletími prověřenou živností, věštit zkázu co odměnu za spáchané hříchy. V minulosti se osvědčoval hladomor či rovnou mor, rozličné války nebo vpády cizích vojska a v oblastech zvlášť věštcům nakloněných se dali využít i sarančata. Zcela jistě vím, že právnická obec oslyší závěrečné výzvy kolegyně, a vážně ani z legrace se nebude zabývat nastolováním nějakého nového právního řádu. Pravděpodobně a zejména proto, že cosi takového už tu máme. Jeho úroveň či kvalita je přesnou reflexí naší úrovně, případně naší schopnosti dohodnout se na rozumném řešení. Jinou věcí je kultivace jednotlivých zákonů, případně jejich mrvení novelami. Ale i to je jen a pouze odraz dosaženého stupně poznání. Je tedy zbytečné dopouštět se urgentních závěrů nebo výzev. Nechci pani kolegyni podkládat něco, co nenapsala, nicméně její závěrečné, z mého pohledu dost patetické zvolání, mne nutí k úvaze, zda netíhne k jakési revoluci v právním řádu či v právním prostředí. Pokud bych se snad strefil, pak kategoricky sděluji, že jestli mám k něčemu od útlého mládí nechuť, pak jsou to revoluční změny. A preferuji to, čemu se říká drobná denní práce. Pravda, není to tak efektivní, ale také to není tak škodlivé.