Byl jednou jeden podnikatel a tomu někdo ve skladu kradl. U nás, pochopitelně. Dřív by napadený živnostník pro takový případ angažoval vlčáka, co má tlamu jako lžíce od bagru a pak už se jen těšil, co mu pejsek přinese. Později vypadala nadějně nástražně výbušná zařízení, ale teď jasně vedou kamery. Sice nikoho nekousnou do zadku, ani mu neustřelí nohu, ale zase je možno vidět a dokumentovat, jak, řečeno Janem Werichem v Lakomé Barce, zloděj okrádá chudáka. V tomto případě byli zlodějové slovy dva. A současně také zaměstnanci zmíněného živnostníka. Nejspíš měli pocit, že se s nimi šéf dost nedělí o vývar.

Pan podnikatel byl ze staré školy a nemiloval orací. Pozval si oba loupežníky, aby spolu probrali nejbližší budoucnost. Nejdříve se chvilku společně dívali na video a pak jim oznámil, že jejich vzájemná cesta je u konce. Ale než se úplně rozejdou, je potřeba srovnat účty. Pročež vyzval zločince, ještě poněkud zmámené předchozím diváckým zážitkem, aby mu zaplatili. Po jednom chtěl 200.000,-Kč a po druhém 150.000,- Kč, což byla bratru dobrému upřímnému škoda, kterou mu způsobili Pro případ, že by u sebe neměli drobné, nachystal směnky. Poberty rychle přešlo opojení a začali se vzpouzet. O tom, co se dělo dál je referováno poněkud rozdílně. Jisté je, že podnikatel, aby dodal svému požadavku přesvědčivost, nabídl i jinou možnost. Totiž, že oni nic nepodepíší a on všechno oznámí policii. Snad mělo padnout něco trestech či zničení, to ale není jisto. Tváří v tvář realitě, která zjevně nepřála zločinu, oba muži podepsali a z pohledu živnostníka odešli do zapomnění. Ovšem jenom na chvíli, protože buď loupežnické odbory, nebo nějaký přítel na telefonu, jim poradil, aby nic neplatili a živnostníka udali kvůli vydírání. Ačkoliv muži, co si nosí domů věci, které nezískali darem, koupí ani děděním obvykle do policejních objektů dobrovolně nevstupují, tihle dva vsadili všechno na jednu kartu a bývalého zaměstnavatele skutečně práskli. Pak už šly věci svojí cestou, ne však dobrou pro živnostníka. Nejdřív soud prvého stupně a poté i soud odvolací dospěly k závěru, že vymáhat náhradu škody pohrůžkou případného oznámení věci policii, tedy trestním stíháním, jest trestným činem vydírání. Což bylo, krom jiného, doloženo poukazem na rozhodnutí v obdobné věci, takto řečený judikát, z roku 1982. Soudy sice deklarovaly své přesvědčení, že „poškození“ si ve skladu páně podnikatelově přikrádali, leč přesto dostal pět měsíců s podmínkou na 18 měsíců.

Většina vyděračů by takové skóre brala všema deseti, ale tenhle v sobě neměl dost pokory a úcty k soudu, pročež podal dovolání. V něm namítal spoustu věcí, především ale to, že podávat trestní oznámení je jeho právem, stejně jako je jeho právem domáhat se náhrady škody. Horšil se i proti aplikaci dvacet šest let starého judikátu, neboť čas oponou trhnul a rozhodnutí je neaktuální. Jak lze zjistit na webové stránce Nejvyššího soudu ČR ( věc sp. zn. 3 Tdo 476/2009), rozhodnutím z 13.5.2009 dal tento soud dovolateli zcela jednoznačně za pravdu. Kromě toho, že obě dvě rozhodnutí zrušil, vyslovil řadu potěšitelných úvah. Za zmínku stojí třeba závěr, že pokud by dovolatel po zlodějích pouze požadoval náhradu škody a pro případ nezaplacení vyhrožoval trestním oznámením a naznačil též možné následky, o vydírání jít nemůže. K vydírání by došlo vyslovením pohrůžky zjevně neadekvátním postihem. Za citaci pak stojí vzkaz soudu prvého stupně, který bude věc znovu projednávat: "Pokud by soud zjistil, že smyslem jednání obviněného bylo jen upozornit dlužníky, že pro případ neuhrazení jejich dluhu, tj. nedojde-li k plnění, na které měl právní nárok, bude věc řešit prostředky trestního práva a obrátí se na Policii České republiky s podáním trestního oznámení, bude soud muset zvlášť pečlivě zvážit, zda i případné další výroky obviněného měly do té míry neadekvátní povahu a byly natolik intenzivní a nepřiměřené, že by je bylo možné považovat za pohrůžku jiné těžké újmy podle § 235 odst. 1 tr.zák.".

Rozhodnutí NS ČR zajisté neznamená, že je živnostník zcela rehabilitován. Čeká ho nový soud, ale citovaný právní názor bude muset být respektován. Zcela jistě to také neznamená, že by od této chvíle byl lapený zločinec vydán na milost nemilost poškozenému. Pořád ještě existuje dost možností, jak si, byť i v dobré víře, poškozený může v tomto směru ošklivě zkomplikovat život. A nutno také dodat, že v minulosti již NS ČR vydal jiná rozhodnutí, která zpochybňují mechanickou interpretaci pohrůžky trestním oznámením jako vydírání. Ale přeci jenom je o dost jistější, že se škůdcem, přistiženým in flagranti, či jeví-li se věc z jiného důvodu zcela jasná, už není třeba zacházet jak s lahví nitroglycerinu. Čímž zejména myslím, že je možné s ním otevřeně vyjednávat o tom, jestli zaplatí nebo bude udán.

Až doposud to tak jasné nebylo.