Četná veřejnost si stále ztěžuje na nesrozumitelnost práva jakož i na absurditu jeho aplikace. Občas s tím mívám také potíže, ale teď mohu s potěšením publikovat, že řady těchto kverulantů zřejmě v nejbližší době opustím. Na okamžik, zatím pravda jen velice mlhavě, jsem pocítil, že bych snad tomu mohl porozumět. Což hodlám na místě dokázat. Například derelikce psa. Žádný problém. Je známo, že pes je zvíře a zvíře je věc. Zjevení téhle prosté pravdy sice asi tak u poloviny pejskařů vyvolává podobný záchvat chování, jaký dostávají jejich věci když do ulice přijedou popeláři a začnou vykrádat popelnice, to ale není odborný argument. Věc je věc. Nicméně zdá se, že i v tomto punktu nás čekají převratné změny, pokud ovšem návrh nového občanského zákoníku projde Parlamentem alespoň přibližně v takové podobě, v jaké tam byl dodán. Pak nastane div, zrodí se zvíře de iure. A samozřejmě, pokud to Greenpeace nebo nějaký podobný spolek nebude považovat za něco proti přírodě a nezačne tvrdit, že zvíře je odjakživa jen věcné právo případně nuda proprietas , což uvědomělejší členové podpoří tím, že se začnou uvazovat k psím boudám. Leč to jen úvodem.

Vlastnictví, jako právní forma vlády nad věcí lze nabývat rozličnými a již definovanými způsoby. Některé jsou přístupny prakticky kdekomu, takříkajíc všelidové, jako třeba koupě. Jiné jsou poněkud elitářské. Například dědění, kvůli kterému Vám musí nejdřív umřít nějaký příbuzný nebo ten, co Vám něco odkázal, jinak máte smůlu. Na vrcholu téhle pyramidy stojí odložení věci, protože v takovém případě přichází v úvahu jediný nabyvatel vlastnického práva – stát. Pro ty, kteří by mu to chtěli závidět především připomínám, že stát jsme my a každou odloženou věcí jsme bohatší. Ale zejména hodlám pojednat právě o psu zmíněném v názvu. Tedy psu odloženém či též derelinkvovaném.

Pokud mi je známo, s výjimkou problematiky pachové stopy se zatím normální pes k Nejvyššímu soudu ČR nedostal, zatímco odložený už tam byl. Jeho zřetelnou stopu lze nalézt v soudním rozhodnutí vedeném pod spisovou značkou 28 Cdo 3563/2008. V tomhle případě navíc pronikla k Nejvyššímu soudu rovnou celá smečka celkem deseti odložených psů. Vstupu odložených psů do nejvyšších pater soudnictví předcházela žaloba provozovatelky psího útulku proti státu. Provozovatelka tvrdila zřejmě nesporný fakt, že do útulku jí bylo postupně dodáno 10 psů. Podle všeho občany, kteří se jich už nabažili. Žalobkyně také tvrdila, že se o psíky starala celkem 945 dnů, přišlo to na 42 tisíc, a že šlo o psy, potažmo věci, odložené, kteréžto díky tomu nabyl stát. Na státu pak je, aby se o své vlastnictví staral, v tomto případě, aby tomu vlastnictví dal nažrat anebo mu alespoň žrádlo zaplatil. Shodného názoru byl soud prvého stupně, zatímco odvolací byl proti. Poukázal na to, že odložení je jednostranným právním úkonem, zatímco v tomto případě vlastníci psy dovedli do útulku, jeho majitelka či provozovatelka je přijala, ergo šlo o úkon dvoustranný, což se s derelikcí neshoduje. Nadto pak dle téhož soudu je tu zákonná povinnost chovatele vůči svému zvířeti. Z ní lze mimo jiného dovodit, že opuštění zvířete s úmyslem zbavit ho je týráním, takto jednání protiprávní, což má mimo jiné za následek i neplatnost takového právního úkonu, zmíněného odložení, i kdyby byl jednostranný. A pak, díky dovolání psí hoteliérky, pronikl spor o žrádlo k Nejvyššímu soudu této země. Ten poměrně sofistikovanou úvahou, v níž zazněly i odkazy na „Dějiny a systém soukromého práva římského“, jakož i řadu jiných publikací, dospěl k závěru, že, stručně řečeno, chovatelka má pravdu a právo, aby jí stát zaplatil za psí byt a stravu. Stát se tak naproti tomu neodvolatelně a nezpochybnitelně stal vlastníkem zmíněných 10 hafanů. Tedy vlastně všech odložených psů. Takže jsme opravdu bohatší.

Těm, kteří v téhle chvíli začali mávat svým daňovým přiznáním a rozhořčeně spekulovat, kolik asi z jejich berně prožerou státní psi by asi bylo možné říci mnohé. Nabízí se celá řada politických impertinencí, zejména na téma, kolik z našich daní prožerou šelmy podstatně méně sympatické než opuštěný pes. To však už do práva nepatří. Naproti tomu se ztotožňuji se závěrem Nejvyššího soudu ČR, pokud říká, že právní normy nemají význam samy o sobě, aniž přihlédneme k jejich kontextu a též aplikaci v praxi. Podepsal bych i to, že pes je živá bytost v civilizované společnosti a jeho opuštění nelze pojímat z pohledu opuštění věcí neživých. Proto lze psy odevzdávat do péče psího útulku a to s účinky odložení, tedy zmíněné derelikce. Dávat pak na roveň odložení psa do psího útulku s jeho týráním by ve svých důsledcích logicky vedlo "… pouze k rozšíření nelidského jednání vůči psům v podobě jejich utracování, vypouštění do volné přírody, přivazování ke stromu apod.". A pak že je všechno v justici nesrozumitelné a v rozporu se zdravým rozumem.