O víkendu publikoval na aktualne.cz Leoš Jeleček poměrně jízlivý blog, ve kterém kritizuje mj. české sportovní hodnostáře za nepoužívání názvu Česko a jeho překladů při reprezentování republiky. Nechci zde rozebírat, jak se má náš stát prezentovat v zahraničí, podívejme se na to, jak nazýváme naši republiku my sami.

Vzhledem k tomu, že o tématu bylo už hodně napsáno, je potřeba shrnout hlavní jazykovědná fakta a argumenty týkající se celé kauzy.

V blogu pana Jelečka jsme se dozvěděli, že název Česko (spolu s jeho dalšími cizojazyčnými ekvivalenty) byl v roce 1993 „standardizován a kodifikován“ Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním. V rámci jazykových slovníků bylo pojmenování Česko představeno ale už Slovníkem spisovné češtiny v roce 1978 jako jednoslovný ekvivalent k názvu Česká socialistická republika (což ovšem nebylo nic jiného než lingvistická libovůle, protože oporu v soudobém úzu to nemělo a výraznějšího rozšíření se název dočkal až mnohem později). Jak ovšem víme, jazyk má svoji hlavu a žádná komise (jakkoli erudovaná) nebo kniha (jakkoli prestižní) to nezmění. Oficiální povolení nebo příkaz hraje jen pramalou roli v tom, jestli budeme nebo nebudeme nějaký výraz používat (slyšeli jste např. někoho říkat slovo vuřt, což je slovníky uváděná základní varianta slova buřt?).

Nemá ani valného smyslu poukazovat na systémovost nebo nesystémovost tvoření názvu Česko (tedy fakt, jestli zapadá do naší představy o tom, jak se tvoří slova v češtině). Je pravda, že žádné zákonitosti vypozorované generacemi lingvistů ve slovotvorbě češtiny toto pojmenování neporušuje, nicméně je třeba stále mít na paměti, že jazyk nás vždy dokáže překvapit. Často jazyk tím, že nechá vzniknout konstrukci nebo slovu, které popírá vypozorované pravidelnosti, dává lingvistům nahlédnout, jak složitá je to struktura a jak je naše poznání zatím nedostatečné. Pak dojde k přehodnocení principů, vypozorují se nové pravidelnosti v systému jazyka a jazykovědci čekají, kde a kdy se zase vyvrbí něco nového, co platnost do té doby neporušitelných „zákonů“ pošle k zemi. Není to tak dávno, co se přes protesty mnohých prosadil v úzu velín. Můžeme stokrát poukazovat na nesystémovost takového tvoření, ale na používání tohoto slova to nic nezmění.

Často je možné v diskuzích o názvu Česko slyšet i argument, že vyjadřování – zejména to publicistické – jednoslovný termín „potřebuje“. Je to argument opírající se o jazykovou ekonomii: je výhodné mít jednoslovný název, protože nám to šetří čas i papír. O výhodnosti však (stejně jako v reálné ekonomice) není možné rozhodnout od stolu. Pokud je název skutečně tak výhodný, stane se používaný. Dopředu to odhadnout nelze.

Odpůrci názvu většinou argumentují tím, že se jim název (subjektivně) nelíbí, že je nevhodný, jelikož nevyjadřuje podstatu uspořádání ČR apod. I zde bychom ovšem mohli parafrázovat slavný výrok českého jazykovědce Viléma Mathesia z 30. let, že cesta české jazykové regulace je vroubena hroby příkazů a zákazů, které jazyková praxe zašlápla. Zkrátka, odborník míní, jazyk mění. Pokud by Česko skutečně byl tak ošklivý, nevhodný nebo zbytečný název, nebude ho nikdo používat (nebo se bude používat skutečně jen marginálně).

Po krátké analýze hlavních argumentů je možná jasné, proč si korpusoví lingvisté myslí, že to, co o používání určitého prostředku rozhoduje, nejsou komise, slovníky, lingvisté nebo sportovní hodnostáři, ale skutečný úzus. Pojďme se tedy podívat, co nám o Česku řekne korpus.

Máme celkem tři možnosti, jak pojmenovávat náš stát v písemných projevech: Česká republika, ČR a Česko (slovo Čechy nechávám stranou, protože často není možné zjistit, zda autor měl na mysli celou republiku nebo jen její západní část). Provedeme-li průzkum v korpusu publicistiky, který navíc omezíme na čtyři celostátní české deníky (Lidové noviny, Mladá fronta Dnes, Právo a Hospodářské noviny) zjistíme v letech 1992-2004 následující údaje:



Graf ukazuje vývoj všech tří možných variant pojmenování našeho státu v počtu výskytů daného slova (resp. sousloví) na milion slov. Budeme-li sledovat modrou linii relativní frekvence výrazu Česko, můžeme si všimnout, že začíná v roce 1992 téměř od nuly (asi 8 výskytů na milion slov). Pak následují dva menší nárůsty, v roce 1993 a 1996. V těch letech se na stránkách novin konaly bouřlivé diskuse právě na téma jednoslovného pojmenování státu. Po každé z diskusí následuje pokles na původní téměř nulovou hodnotu, což můžeme interpretovat tak, že polemiky rozhodně neovlivnily vývoj užívání názvu Česko v pozitivním smyslu. Od roku 1998 ovšem můžeme sledovat kontinuální a poměrně strmý nárůst relativní frekvence. Poprvé předčí frekvence slova Česko oba variantní způsoby pojmenování, tedy jak ČR, tak Česká republika, v roce 2003. V dalším roce je už název Česko v publicistice jednoznačně dominantním pojmenováním našeho státu.

K tomu malou poznámku: Ne úplně zanedbatelnou roli v nárůstu frekvence slova Česko posledních sledovaných let hraje relativně vysoká frekvence slovního spojení Česko hledá SuperStar (asi 2 % všech výskytů). To může být pro všechny příznivce jednoslovného pojmenování předzvěst dalšího pozitivního vývoje. Pokud se název Česko ustálí jako neutrální v jazyce mladé generace, které byla pěvecká soutěž určena, je velmi pravděpodobné, že se i v jejich dospělém úzu, který bude formovat jazyk za 10 či 20 let, bude objevovat čím dál častěji.

A co z toho plyne? Ať už jsme lingvisti píšící kodifikační příručky nebo „pouze“ běžní uživatelé jazyka, je dobré mít na paměti, že s jazykovým vývojem toho moc nenaděláme. Můžeme se snažit mu zabránit (jako se o to pokoušely např. zmíněné dvě série diskusí v českých denících), můžeme dokonce všem školákům znepříjemnit život tím, že po nich budeme chtít vyjadřování co nejvíc odlišné od toho, jak se skutečně mluví a píše, ale nic tím nezměníme. Druhá možnost je být tolerantní k jazyku druhých, respektovat to, že jejich priority (a tudíž i volba jazykových prostředků) jsou odlišné, a snažit se pochopit, proč každý mluvíme trošku jinak, namísto toho, abychom tuto jinakost ve vyjadřování používali jako klacek, kterým mlátíme po hlavě všechny ty, s kterými v internetových diskusích nesouhlasíme.