Po předchozím zápisku na blog o názvu Česko jsem měl z diskuze čtenářů pocit, že se mi nepodařilo úplně srozumitelně vyjádřit, že cílem lingvistů by nemělo být vnucování nějakých tvarů (proti vůli mluvčích) nebo naopak zakazování jiných. Pokusím se proto ukázat na jiném příkladu, o co mi šlo.

Za ikonu všech normativních zásahů do jazyka za posledních padesát let by se dala označit variantnost tvarů pomocného slovesa být v 1. osobě množného čísla podmiňovacího způsobu, tedy podoby bychom a bysme (včetně tvarů od nich odvozených: abychom, abysme; kdybychom, kdybysme).

V tradičních příručkách se dočtete v podstatě pouze o tvaru bychom. Pokud najdete nějakou zmínku i o podobě bysme, bude zajisté psána petitem a bude ji doprovázet patřičně negativní hodnocení (substandardní, nespisovná, příp. nesprávná apod.). Přitom na slově bysme – kromě toho, že nám za jeho užití ve škole dávali špatné známky – není vůbec nic špatného. Je to tvar pravidelně tvořený, analogický k jiným složeným slovesným tvarům (bysme, příp. by jsme jako psali sme, resp. psali jsme), ale i k tvaru druhé osoby: bys, příp. by jsi, byste. Fakt, že v případě bysme, jde v podstatě o dvě slova, která se pouze vlivem tradice píšou jako slovo jedno, dokládají příklady přímé řeči, kdy je mezi by a sme vloženo jiné slovo nebo spojení:
Jako kdyby my jsme žádné neměli. (S. Grafton)
Aby už jsme byli venku. (J. Škvorecký)
Všechny úkony v pohřebnictví jsou pečlivě evidovány tak, aby i po letech jsme mohli sdělit pozůstalým místo uložení... (MfD)

Na druhé straně se podoba bychom může jevit v neformálním přátelském rozhovoru jako rušivě formální až knižní.

Jaký je tedy reálný úzus (použití) variant bychom – bysme v korpusu? Jednoduchým dotazem zjistíme, že v celém korpusu je poměr variant bychom ku bysme 20206 : 454 (tedy cca 98 % zaujímá podoba bychom). To je ovšem závěr značně zkreslující. Záleží totiž na tom, do jakých textů se budeme dívat. Jinak se užívá v psaném jazyce a jinak v mluveném, rozdílnou frekvenci najdeme v beletrii a v odborné literatuře, vliv má také to, jestli se jedná o projev připravený, veřejný a formální nebo naopak spontánní rozhovor v intimním prostředí. Situace v základních typech textů se na základě podrobnějšího korpusového průzkumu jeví takto:



Znamená to, že varianta bysme je nesprávná, „nenormální“? To zjevně ne, protože v mluveném jazyce představuje většinovou podobu. Na druhou stranu všechny psané texty a zejména ty, které jsou určeny širší veřejnosti (tedy bez soukromé korespondence), jednoznačně preferují podobu bychom (v beletrii se bysme objevuje častěji více méně jenom v přímé řeči postav).

Lingvistický popis by zde tedy měl respektovat fakt, že existují varianty, které jsou „doma“ především v mluvené češtině, a jiné varianty jsou zase používanější v češtině psané. To byl i náš cíl při přípravě Mluvnice současné češtiny. Rozhodně ovšem takový popis stavu neznamená, že se někomu musí líbit jedna varianta, nebo že by měl být nucen používat variantu druhou. Je na rozhodnutí každého z nás vybrat si podle svých preferencí. K tomu je ovšem potřeba vědět, jak se která varianta kde používá, což umožňují právě korpusy, které nedovolují lingvistům zametat nepohodlné nebo „nepěkné“ varianty pod koberec.