Už několikrát jsem byl v diskusi na tomto serveru několika čtenáři za svoje názory označen za normalizátora nebo dokonce „rzounkovce“. Pravděpodobně se mi nikdy nepodaří vysvětlit, že takovýto příměr není na místě a už vůbec ne, že srovnání s V. Rzounkem, jedním z nejobludnějších normalizátorů české literární vědy, je pro mě velmi urážející. V pozadí zjevně stojí poněkud zkreslená představa o tom, co se v oblasti jazykové politiky v ČR po 2. světové válce dělo. Pokusím se proto historii problematiky v tomto zápisku stručně shrnout, podrobnější informace najde čtenář v publikaci Teorie jazykové kultury po roce 1945, která mi vyšla v nakladatelství Karolinum v roce 2006.

V podstatě celý vývoj v oblasti jazykové kultury po roce 1945 byl určován Teorií jazykové kultury, což byl program jazykovědného tříbení, s kterým přišli členové Pražského lingvistického kroužku (PLK) na konci 20. let minulého století. Jejich představa byla (na dnešní poměry) poměrně naivní a vycházela z toho, že poctivým studiem jazyka můžeme jeho vývoj směrem k větší kultivovanosti odbornou lingvistickou prací urychlit. Přišli s pojmy jako je norma spisovného jazyka, která má být odvozena od kultivovaného vyjadřování vzdělaných vrstev, samotný termín „spisovný“ ovšem nikdy nedefinovali (což později umožnilo různé manipulace). Vymezovali se kriticky zejména proti praxi předcházející generace puristů, která byla sdružena okolo časopisu Naše řeč a která propagovala kritérium historické čistoty a antigermanizmu.

Bezprostředně po válce protagonisté PLK vítězoslavně konstatují, že téměř 100 % jejich návrhů na změnu kodifikace bylo přijato (jedná se např. o nahrazení podob deštička, mištička, oblásek novějšími podobami destička, mistička, oblázek atp.). Jakkoli se tedy před válkou zdálo, že nová generace se bude snažit o zmenšení tlaku lingvistických institucí na jazyk, došlo jenom na výměnu některých křiklavých případů nemístného vnucování úzu za jiné, progresivnější prvky. Koncepční změna ovšem nenastala.

Stalin jazykovědec

Se změnou režimu v roce 1948 přichází postupný import jazykovědných konceptů ze SSSR. Prvním takovým směrem bylo tzv. Nové učení o jazyce N. J. Marra. Asi nejdůležitějším z celé (poněkud nesrozumitelné) koncepce byl fakt, že Marr pokládal jazyk v duchu marxistického dělení za součást nadstavby. V souvislosti s tím se v českém prostředí na konci 40. let ozvaly hlasy několika studentů a profesorů UK, zda by se změněnými společenskými podmínkami nemělo dojít také ke změně v oblasti jazyka. Zde se popis pamětníků rozchází – jedni tvrdí, že šlo o to nahradit spisovnou češtinu jakožto jazyk poražené buržoazie češtinou obecnou, druzí naopak říkají, že se jednalo o nesmělý dotaz, zda by neměly být prostředky obecné češtiny (např. mladej, mladýho, s dětma, můžou, abysme apod.) uznány jako dublety ke spisovným prostředkům (v této souvislosti se i v pozdější době tradovalo sousloví „demokratizace jazyka“, které mělo znamenat zhruba přiblížení kultivovaného vyjadřování dělnické třídě).

Ať už je pravda na kterékoli straně sporu, výsledkem byla velmi hysterická reakce starší generace lingvistů, kteří byli zděšeni tím, že by došlo k výraznější revizi kodifikace. Jako na zavolanou přicházejí v této době Stalinovy stati O marxismu v jazykovědě (pravděpodobným autorem byl ovšem ruský jazykovědec A. Čikobava) vydané česky ve stotisícovém nákladu už týden po zveřejnění v ruské Pravdě v roce 1950. Statě představují zásadní zlom, ačkoli metodologicky se jedná o krok zpátky někam do poloviny 19. století. Stalin odmítl Marrovy teze o třídnosti jazyka, takže byly vítány u části lingvistické veřejnosti s úlevou a zčásti i s nadšením. Oponenti návrhu na zrovnoprávnění obecné češtiny s češtinou spisovnou měli teď v ruce silný ideologický argument, kterým odsoudili všechny návrhy z doby marrismu jako nemarxistické.

Postupným převáděním předválečných konceptů do jazyka marxistické jazykovědy (v čemž vynikal zejména B. Havránek) se postupně dostalo i částečné rehabilitace Teorii jazykové kultury, která se sepětím s oficiální ideologií stala v podstatě nekritizovatelná.

Diskusní léta šedesátá

V 60. letech se rozvíjí několik diskusí o jazykové regulaci, jazykové kultuře a pravopisu. Symptomatické pro tuto dobu je, že diskusi o obecné češtině musel zahájit prof. Sgall na stránkách sovětského časopisu Voprosy jazykoznaia, jelikož v českém prostředí by článek upozorňující na nefunkčnost Teorie jazykové kultury vyjít nemohl.

Pozdvižení způsobilo zejména upozornění na to, že se obecná čeština objevuje i ve spojení s odbornými termíny, které měly do té doby statut výhradně spisovný (jednalo se o doklady z přednášek profesorů jako: s těma starochetitskejma textama apod.). Na tento článek reagovali 4 nejvýše postavení lingvisti v zemi (F. Trávníček, B. Havránek, A. Jedlička a J. Bělič) velmi ostrou kritikou, která dávala jasně tušit, že k žádným změnám v kodifikaci směrem k uznání obecně českých podob jako dublet dojít nemůže. Ani v této velmi emocionálně vyhraněné diskusi se však nikdy nejednalo o nahrazení spisovné češtiny obecnou.

Normalizace

S nástupem normalizace se situace ještě víc zakonzervovává. Bylo-li v 60. letech možné alespoň diskutovat, v 70. letech se žádná diskuse nepřipouští. Otěže jazykové politiky drží od konce 70. let pevně v rukou asi největší proponent normalizace v lingvistických kruzích, ředitel ÚJČ Jan Petr. Ten – kromě spisování článků ve stylu Klasici marxismu-leninismu o jazyce – řídí kodifikační politiku poměrně direktivním způsobem (např. všichni členové komise pro přípravu nových pravidel byli vázáni mlčenlivostí). Stejně jako v minulých letech ovšem všechny výsledky úsilí této komise byly podřízeny schválení na ÚV KSČ, které bylo podle všeho poměrně tradiční a odmítalo většinu návrhů na modernizaci pravopisu (např. slovo president se nemůže psát jakýmsi plebejským způsobem jako prezident).

90. léta a současnost

Je pochopitelné, že dvacetiletý diskusní půst se musel nutně po roce 1989 projevit zvýšenou aktivitou v oblasti regulace jazyka. Vycházejí poprvé práce doc. Z. Starého kritizující Teorii jazykové kultury za nedůslednost a upozorňující na její myšlenkové sepětí s purismem, práce prof. P. Sgalla popisující rozsah užívání obecné češtiny a znovu propagující návrhy na připuštění některých obecně českých jevů do kodifikace ve formě dublet. Diskuse způsobily i příspěvky prof. F. Čermáka kritizující z obecné perspektivy Pravidla pravopisu a celý způsob dekretování jazyka, na který jsme od 19. století navyklí.

V současnosti jsme tak ve stavu, kdy existují minimálně dvě velké názorové skupiny: jedna která požaduje od lingvistů především popis stavu, druhá, která se nechce vzdát svých pravomocí v určování toho, co je správné a co ne. Ať už ovšem toto měření sil dopadne jakkoli, pro diskusi o těchto otázkách je podstatné to, že ideologické způsoby argumentace používaly obě strany sporů; z obou stran zněly v minulém období výtky na adresu nemarxističnosti přístupu oponentů, nemá smysl proto v dnešních diskusích toto téma zvedat. Spor to nevyřeší (spíše naopak) a tolik potřebnému konsenzu nás také nepřiblíží.