Vítězslav Jandák, který proslul před volbami v roce 2006 svým jadrným vyjadřováním („Lidi, když zvolíte ODS, dostanete přes držku.“), se stylizuje před současnými volbami do role ochránce „krásného jazyka“ a bojovníka proti vulgaritám. V rozhovoru pro časopis Týden (z 22. 3.) vysvětluje svoje pohnutky pro prosazování jazykového zákona. Považuju podobné snahy nejen za naprosto naivní, protože přirozený jazyk se regulovat nedá, ale dokonce za škodlivé. Rozhodl jsem se proto některé úryvky zde ocitovat spolu s krátkým komentářem. Citlivému čtenáři se předem omlouvám, že jsem často nebyl schopen ubránit se jízlivé poznámce na adresu pana poslance.

(...)

TÝDEN: Ale ani vy sám nemluvíte vždy spisovně.
V. Jandák (VJ): Ne, já mluvím takovým zvláštním jazykem, který se může zdát někomu úplně pitomej. Ale je to tím, že jsem se pohyboval na Moravě, v jižních Čechách, v Praze… a každej ten kousek země má jiný akcent, trošku jiný slova a já to tak pochytávám a vytvářím z toho takovou tu neoficielní češtinu.
VC: Je zvláštní, jak si bez problémů najdeme dokonalou výmluvu, proč by náš vlastní způsob vyjadřování měl být tolerován, zatímco jazyk druhých je příklad odstrašujícího mrzačení jazyka. Nevím, možná to souvisí s osobním nastavením každého z nás, každopádně by nám v tomto ohledu větší dávka tolerance neuškodila.

(...)

VJ: ... Zákon o českém jazyce je nicméně potřeba.
TÝDEN: Proč myslíte?
VJ: Jediný, v čem se lišíme v tomto světě - kde máme všichni stejný kalhoty a tričko, jíme stejný jídlo, jezdíme stejnýma autama, stavíme stejný baráky -, je jazyk. Ta bohatá čeština. Těžký, ale krásný jazyk. Něco krásného a výjimečného, co nám možná jediný zůstane. Právě proto by čeština měla mít svůj zákon. Sněmovna přijímá zákon o každý pitomině, jsme jimi zahlceni a už se v tom ani my nevyznáme. Čeština by si to zasloužila.
VC: Je jazyk skutečně to jediné, čím se lišíme od ostatních národů? Budeme zákonem ochraňovat národní kulturu, historii nebo třeba tradiční kroje? Představoval bych si takový zákon třeba následovně: kroje jsou součástí naší národní identity a jako takové by měly být ve všeobecné úctě. Do roka budeme jistě chodit v krojích všichni. Pak už zbývá takto ochránit jenom fotbalovou „českou uličku“ a pověstný český smysl pro humor.

TÝDEN: A před kým ji chcete chránit?
VJ: Chci uchovat něco krásného. Nejsme v situaci Slovenska, kdy je jazyk i jakási pevnost a ochrana před silným maďarským vlivem. Já nechci stavět žádné bariéry, třeba proti němčině. Zatím tu nemáme žádné nebezpečí. V Sudetech je zatím klid. Ale znáte situaci na jižním Slovensku? Nikdy neříkejme nikdy.
VC: Každý cizí vliv jazyk především obohacuje. Člověk nemusí být velký myslitel na to, aby pochopil, že přejímáním slov z jiných jazyků se vyjadřovací možnosti jazyka spíše rozšiřují než naopak. Dokazuje to především angličtina, jejíž téměř houbovitá povaha umožnila, že velká část její slovní zásoby byla v různých etapách přejata z jiných jazyků (např. z francouzštiny). Jistě, můžeme jako jazyková komunita žít v hermeticky uzavřeném skleníku, ale budeme ochuzeni o styk s ostatními jazyky a kulturami, jako by byl ochuzen člověk, který žije v celoživotní izolaci (ale byla by to pak osobnost skutečně ryzí, bez příměsí).

(...)

TÝDEN: A co se vyřeší zákazem slova mítink?
VJ: Nechci ho zakázat jako třeba Francouzi. Zákazy se nic nevyřeší. Řešením je ochrana a podpora. Pokud se jazyk nebude moci mršit a bude oficiálním jazykem, zcela přirozeně potlačí ty jiné. A lidé jím začnou mluvit.
VC: Mršení? Kde je hranice mezi mršením a přirozeným vývojem? Ale i jinak je tato odpověď zajímavá – zákazy nic nevyřeší, ale ochrana ano? Jak by ta ochrana probíhala, když ne pomocí zákazů a příkazů? Veřejné osvětové přednášky? Byly by povinné?

TÝDEN: Mám za to, že čeština je oficiálním jazykem.
VJ: A kterým zákonem jste na to přišla?
TÝDEN: Je to přece přirozené. Nepotřebuji zákon, abych mluvila česky.
VJ: Je přirozené, že jezdíme na silnici na pravé straně? Jezdilo se tady vlevo, než přišli Němci. Řekněte Britovi, že je přirozené jezdit vpravo. Já to tak cítím. I poslanec může mít city, a měl by je dokonce mít. A měl by podle toho někdy uvažovat - srdcem. Nejen rozumem.
VC: Ten člověk má pravdu - co není v zákoně, jako by neexistovalo. Můžeme vymyslet i jiný příklad: modrá barva na vodovodním kohoutku signalizuje studenou vodu, červená teplou. Takový je dlouhodobý zvyk (stejně jako je zvykem v ČR mluvit česky). Ovšem není na to zákon (tedy doufám!), takže si tím nikdy nemůžeme být úplně jisti.

(...)

TÝDEN: Co má být základem zákonné ochrany a podpory, o níž uvažujete?
VJ: Oficiálním a úředním jazykem by měla být čeština. To je základ. A začít musíte ve škole, v médiích. Neříkám, že se mluví v médiích špatně, ale někde už je to vyloženě slang. A také se do jazyka dostává vulgarita. Nechci ale zakazovat vulgární slova. Věřím v přirozené poznání lidí. Že začnou mluvit lépe, protože si toho jazyka začnou víc vážit. Vždycky, když je něco chráněno zákonem, tak si toho lidi víc váží.
VC: ...a příkladů na to najdeme celou řadu: uzákoněná vedoucí úloha KSČ byla ve velké úctě, zásluhy E. Beneše o stát změnily naprosto naše chápání historie, za hymnu považujeme píseň Kde domov můj? jenom proto, že to zakotveno v Ústavě atp. Mimochodem, kdo by určoval, v kterých médiích „to ještě jde“ a kde už je to „vážně hrůza“? Poprosíte-li deset lingvistů o stanovisko ke stejnému textu, dostanete deset odlišných názorů. A proč? Protože kultivovanost nebo správnost vyjadřování se nedá nijak objektivně měřit.

TÝDEN: Myslíte? Před několika lety měla poslankyně Ivana Levá (KSČM) stejný nápad. Vadilo jí, že děti ve škole neříkají matematika, ale máťa a podobně. A sklidila za to kritiku.
VJ: Nevím o tom. Ale vemte si to, jak třeba lidi posílají esemesky. Leckteré esemesce puberťáka nebudete rozumět. A je to česky.
VC: Nebude to tím, že taková esemeska není určena postaršímu politikovi marně hledajícímu vlastní program a téma, ale nějakému vrstevníkovi? Stejně tak by možná nechápavě kroutili hlavou puberťáci poslouchající rozhovor V. Jandáka s kolegou stejného věku. V souvislosti s poslankyní Levou je ještě třeba upozornit na to, že dnes si už podle vyjádření v časopisu Týden nemyslí, že by něco zmohl jazykový zákon bez sankcí (v tom je ještě V. Jandák pozadu); na mluvčí je totiž potřeba přísnost, protože je to cháska nezbedná. Co zmůže konstatování, že žádná jazyková regulace se dlouhodobě neujala a je to podobné, jako kdybychom chtěli ovládat počasí...?

(...)

TÝDEN: Nemáte pocit, že vaše iniciativa zavání velkou regulací?
VJ: Já jsem ve své nátuře proti regulacím. Nechci regulační ani zakazující zákon, ale zákon upozorňující a dávající češtině váhu. Když má něco oporu v zákoně, má to větší váhu. Není to zákon pro zákon. Nemám jiný recept, jak ochránit češtinu. Je rozdíl, jestli zesměšňujete jazyk úmyslně, nebo z nevzdělanosti.
VC: Tak to jsem si oddechl, já už myslel, že když je na něco zákon, znamená to, že se za danou věc postaví stát svojí autoritou a je ochoten dodržování takové normy silou vyžadovat. Ale vážně, zákon, který informuje nebo upozorňuje, se podle mého nazývá popis. Teoretikové práva mě možná opraví, ale buď někomu říkáme, jak má co dělat, pak je to příkaz, nebo mu říkáme, jak danou věc skutečně dělá, a pak je to popis stavu. Zákon, který realitu nestanovuje, ale pouze zaznamenává, nejenže není zákonem, ale není ani náplní práce zákonodárců. Nebo budou i upozorňovací zákony o tom, že existuje gravitace?

(...)

TÝDEN: Chtěl byste, aby české děti poslouchaly každý týden povinně hymnu, jako to chystají na Slovensku?
VJ: Nechtěl. My nejsme v situaci Slovenska. Já ale chápu, že se maďarský expanzi brání i těmito způsoby. Neodsuzuju to. Vypěstovat zákonem se to ale nedá, jde to pouze na příkladech. Média nebudou psát, že Jan Žižka byl lotr, a nebudou shazovat historii, zbytečně se omlouvat tam, kde to není potřeba. Já pán, ty pán. Umíme podlejzat a sklánět hlavy, a to je špatně.
VC: Správně, úctu si vynutit silou nelze, takže k čemu je přesně potřeba jazykový zákon? Mimochodem, nečetl tento rozhovor nějaký historik, který by se chtěl poprat s výrokem o zákazu veřejného "shazování historie"?

TÝDEN: Počítáte s variantou, že se svým nápadem narazíte?
VJ: Možná že budu nakonec umlácen argumenty, že jazykový zákon není potřeba. Ale budu trvat na tom, že potřeba je.
VC: To je správné, hlavně nepodlehnout argumentům! Lepší je rozhodnout se tak nějak podle srdíčka, ne?

Samotný návrh na právní ochranu češtiny má ještě jednu podstatnou slabinu. Jakkoli se to může zdát intuitivně zřejmé, co je čeština, z lingvistického hlediska není možné přesně rozhodnout, kde končí jeden jazyk a začíná druhý. Rozdíl mezi dvěma jazyky a jazykem a dialektem je totiž pouze v míře odlišností, nejde o zásadní kvalitativní změnu. Vzhledem k tomu, že mezi příbuznými jazyky často existují plynulá přechodná pásma, můžeme se dohadovat, zda čeština končí na hranici Moravy, tedy jestli moravské a slezské dialekty patří do češtiny nebo ne, příp. jestli tam patří např. i západní části Slovenska atd. Jak budeme soudně vymáhat používání češtiny, když nebude možné exaktně rozhodnout, co do ní ještě patří?

Poznámka na závěr: Přiznám se, že mě trochu polejvá horko, když si uvědomím, jak málo vědomostí z daného oboru je pro někoho dostatečnou kvalifikací pro to, aby se snažil nějakou oblast zákonem regulovat. Nejsem z těch, kteří by módně nadávali na poslance jako na partu budižkničemů a nevzdělanců, takže věřím, že např. zákony o daních a státním rozpočtu vytvářejí lidé s poněkud větší informovaností o těchto otázkách. Jinak můžeme mluvit o zázraku, že tu ještě nějaký relativně fungující stát máme.