Listopadové střípky.
K 25. výročí Sametové revoluce bylo, je a bude popsáno ještě mnoho papíru a natočeno řada filmových dokumentů. Zvláště po dnešních trochu nestandardních událostech na Albertově. Novinář pan Mitrofanov napsal, že M. Zeman záměrně provokuje, protože má mimo odpůrce i mnoho příznivců a je si toho dobře vědom. Provokace však nikam nevedou a naopak ještě zhoršují společenskou atmosféru.
Můj 17. listopad 1989 nebyl nijak zvláštní, i když jsem věděl, že se asi nebude jednat o standardní připomenutí listopadových událostí roku 1939. S partou kamarádů jsme chodili do klubu Amfora, v Praze 4 a tam se běžně mluvilo o tom, že tentokrát se něco semele. Tehdy můj kamarád Fanda, který mě vozil na vozíku na různé akce Společnosti za veselejší současnost, nemohl jít, a tak jsem, asi naštěstí, nebyl u toho. Největší můj tehdejší zážitek byla sobota 25. listopadu – mše v chrámu sv. Víta s nádhernou řečí kardinála F. Tomáška a pak samozřejmě Letná. Navždy však budu mít tyto události spojené se strašným pocitem zimy. Být na vozíku mnoho hodin v mrazu bylo opravdu krušné. Přesto to bylo nádherné a jsem rád, že jsem „byl u toho“.
Nedávno byl zveřejněn průzkum, jak se lidem naplnila očekávání, která byla spojena s pádem komunismu. Pro mnohé to bylo překvapení, že více než polovina občanů uvedla, že další vývoj po Listopadu, nenaplnil jejich očekávání. Pouze u třetiny byla naplněna nebo překročena. Myslím si, že takový výsledek se dal očekávat. Většina z nás vůbec netušila, co bude následovat. Těch lidí, kteří ještě zažili aktivně první republiku, bylo málo a bylo jim více než šedesát let – tudíž tehdy už vlastně důchodci. Touha po změně u většiny občanů byla upřímná a první měsíce po Sametové revoluci velmi nadějné. Užívali jsme si svobody, ale ještě nezačala transformace ekonomiky s průvodními negativními dopady na tisíce lidí. To se však rychle měnilo a Listopadový étos se nutně pomalu ztrácel, když prudce narůstala nezaměstnanost a výrazně rostla inflace. Málokdo si v listopadové atmosféře připustil, že těmto věcem se nedá vyhnout. Byla to nutná daň za přechod do standardní demokratické společnosti.
Zásadním důvodem k postupné frustraci a letargii, u velké skupiny občanů, bylo poznání, že nejvíce připraveni na ekonomické změny a největší prospěch z nich měli a mají bývalí komunističtí „kapitáni průmyslu“, různí veksláci, případně přímo komunističtí bossové. Tomu jsme měli zabránit! Tak jsme dnes svědky toho, že ti, kteří aktivně udržovali tehdejší režim, ovládají hospodářství a na Národní třídě jdou položit kytičku a mluví o ztracených ideálech Sametové revoluce?!
Myslím si, že nezájem velké většiny občanů není způsoben pouze tím, co jsme zažili za posledních dvacet pět let u nás doma. Svět kolem nás se překotně vyvíjí a je otázkou, nakolik jsme schopni tyto změny mentálně zpracovat a vyrovnat se s nimi. S rozvojem techniky máme obrovské množství informací, ale také se dáme snadněji manipulovat. Jako vzory boje za svobodu jsou veřejnosti předkládány například Pussy Riot nebo Petr Pavlenskij, který se přibil za genitálie k dlažbě moskevského Rudého náměstí. Nesouhlasím se slovy prezidenta o Pussy Riot, ale toto pro mě nejsou ty správné vzory. Někdy mi připadá, že ztrácíme schopnost normálně uvažovat. Čím rychleji se rozvíjí informační technologie, pořád rychleji hltáme nové a nové informace. Chybí nám čas na vlastní přemýšlení, na formování vlastního názoru. Je to vše povrchní, bez hloubky.
Dnes se téměř veřejně hovoří o možnosti velkého vojenského konfliktu. Je to velký paradox. Ačkoliv drtivá většina evropských zemí má „demokratický systém“, tak mezinárodní situace, právě v evropském prostoru je velmi nejistá. Já nejsem přesvědčen, že vina je jen na jedné straně. Ke konfliktu musí být vždy minimálně dva. Místo objektivních zpráv se veřejnosti dostávají filtrované informace, které působí na podvědomí jejich příjemce. A tak se společnost stále více rozděluje na ty co podlehnout propagandě a na ty co nevěří v nestrannost předkládaných informací. Bohužel, tento příkop se neustále prohlubuje.
Sametová revoluce proběhla tak klidně také proto, že jsme se nenechali svést k nenávisti vůči bývalým vládcům. Měli bychom si toto neustále připomínat. Zášť a nenávist jsou špatnými rádci. Dnes jsme však často plni negativních emocí, které nás stále rychleji posouvají ke konfliktním událostem. To je velké nebezpečí pro budoucí vývoj židovsko-křesťanské civilizace…….
Můj 17. listopad 1989 nebyl nijak zvláštní, i když jsem věděl, že se asi nebude jednat o standardní připomenutí listopadových událostí roku 1939. S partou kamarádů jsme chodili do klubu Amfora, v Praze 4 a tam se běžně mluvilo o tom, že tentokrát se něco semele. Tehdy můj kamarád Fanda, který mě vozil na vozíku na různé akce Společnosti za veselejší současnost, nemohl jít, a tak jsem, asi naštěstí, nebyl u toho. Největší můj tehdejší zážitek byla sobota 25. listopadu – mše v chrámu sv. Víta s nádhernou řečí kardinála F. Tomáška a pak samozřejmě Letná. Navždy však budu mít tyto události spojené se strašným pocitem zimy. Být na vozíku mnoho hodin v mrazu bylo opravdu krušné. Přesto to bylo nádherné a jsem rád, že jsem „byl u toho“.
Nedávno byl zveřejněn průzkum, jak se lidem naplnila očekávání, která byla spojena s pádem komunismu. Pro mnohé to bylo překvapení, že více než polovina občanů uvedla, že další vývoj po Listopadu, nenaplnil jejich očekávání. Pouze u třetiny byla naplněna nebo překročena. Myslím si, že takový výsledek se dal očekávat. Většina z nás vůbec netušila, co bude následovat. Těch lidí, kteří ještě zažili aktivně první republiku, bylo málo a bylo jim více než šedesát let – tudíž tehdy už vlastně důchodci. Touha po změně u většiny občanů byla upřímná a první měsíce po Sametové revoluci velmi nadějné. Užívali jsme si svobody, ale ještě nezačala transformace ekonomiky s průvodními negativními dopady na tisíce lidí. To se však rychle měnilo a Listopadový étos se nutně pomalu ztrácel, když prudce narůstala nezaměstnanost a výrazně rostla inflace. Málokdo si v listopadové atmosféře připustil, že těmto věcem se nedá vyhnout. Byla to nutná daň za přechod do standardní demokratické společnosti.
Zásadním důvodem k postupné frustraci a letargii, u velké skupiny občanů, bylo poznání, že nejvíce připraveni na ekonomické změny a největší prospěch z nich měli a mají bývalí komunističtí „kapitáni průmyslu“, různí veksláci, případně přímo komunističtí bossové. Tomu jsme měli zabránit! Tak jsme dnes svědky toho, že ti, kteří aktivně udržovali tehdejší režim, ovládají hospodářství a na Národní třídě jdou položit kytičku a mluví o ztracených ideálech Sametové revoluce?!
Myslím si, že nezájem velké většiny občanů není způsoben pouze tím, co jsme zažili za posledních dvacet pět let u nás doma. Svět kolem nás se překotně vyvíjí a je otázkou, nakolik jsme schopni tyto změny mentálně zpracovat a vyrovnat se s nimi. S rozvojem techniky máme obrovské množství informací, ale také se dáme snadněji manipulovat. Jako vzory boje za svobodu jsou veřejnosti předkládány například Pussy Riot nebo Petr Pavlenskij, který se přibil za genitálie k dlažbě moskevského Rudého náměstí. Nesouhlasím se slovy prezidenta o Pussy Riot, ale toto pro mě nejsou ty správné vzory. Někdy mi připadá, že ztrácíme schopnost normálně uvažovat. Čím rychleji se rozvíjí informační technologie, pořád rychleji hltáme nové a nové informace. Chybí nám čas na vlastní přemýšlení, na formování vlastního názoru. Je to vše povrchní, bez hloubky.
Dnes se téměř veřejně hovoří o možnosti velkého vojenského konfliktu. Je to velký paradox. Ačkoliv drtivá většina evropských zemí má „demokratický systém“, tak mezinárodní situace, právě v evropském prostoru je velmi nejistá. Já nejsem přesvědčen, že vina je jen na jedné straně. Ke konfliktu musí být vždy minimálně dva. Místo objektivních zpráv se veřejnosti dostávají filtrované informace, které působí na podvědomí jejich příjemce. A tak se společnost stále více rozděluje na ty co podlehnout propagandě a na ty co nevěří v nestrannost předkládaných informací. Bohužel, tento příkop se neustále prohlubuje.
Sametová revoluce proběhla tak klidně také proto, že jsme se nenechali svést k nenávisti vůči bývalým vládcům. Měli bychom si toto neustále připomínat. Zášť a nenávist jsou špatnými rádci. Dnes jsme však často plni negativních emocí, které nás stále rychleji posouvají ke konfliktním událostem. To je velké nebezpečí pro budoucí vývoj židovsko-křesťanské civilizace…….