Psáno pro ČRo6

Po vzniku první republiky se vztahem státu a církve zabývala komise při Ministerstvu školství složená z profesorů právnické fakulty, zástupců všech církví a parlamentních politických stran. Prof. Henner, který komisi vedl, její práci uvedl obsáhlou historicko-politickou rešerší, v níž ukázal vývoj vztahu státu a církve. Rozlišil v něm tři varianty: (1) stát a církev jsou jedno tělo, (2) církev (nebo církve) mají veřejnoprávní statut, tj. plní určité funkce veřejné správy (to byl stav za Rakouska-Uherska), (3) církev a stát jsou odloučeny.

Původně úzké propojení světské a církevní moci v teokratickém státě se tedy v liberálních státech rozvolňovalo až do naprostého oddělení státu a církve. Z pojetí, že stát nemůže mít preference v oblasti víry, vychází i Listina základních práv a svobod. Článek 2 zní: „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“. Listina tedy předpokládá odluku: v jiném uspořádání nelze tento článek Listiny naplnit.

Odluka nebyla nikde jednoduchá, církev se výsadního postavení zříkala velmi nerada. Majetek v tom hrál pochopitelně významnou roli. Prosazení státu jako suveréna vedlo k tomu, že se na církevní majetek, získaný v čase propojení státu a církve, začalo nahlížet jako na určitý typ veřejného majetku, který je státem církvím svěřen, aby mohly vykonávat svěřené úkoly státu (např. vedení matrik, agendu sňatků apod.). Církev nemohla majetkem volně disponovat, dispoziční právo měl stát. Stejný vývoj proběhl i v Rakousku-Uhersku. Po přijetí odstoupení od konkordátu a přijetí zákona 50/1874 o úpravě vnějších poměrů katolické církve měl stát na dispozice s majetkem jednotlivých církevních institucí takový vliv, že ho nelze považovat za čistě soukromý majetek.

V první republice se odluku státu a církve nepodařilo uskutečnit, ačkoliv si ji prezident Masaryk výslovně přál. Komise doporučila odluku odložit. Podle ní si nově narozený stát nemohl dovolit ostrý konflikt s církví bez rizika ztráty Slovenska. Tehdy byl ještě v živé paměti konflikt, který se odehrával při odluce církve a státu na počátku století ve Francii. Francouzská odluka je názorným příkladem, o jak hluboký zásah se jednalo: veškerý nemovitý církevní majetek přešel na stát a na obce. Kultovní budovy (kostely, synagogy atd.) byly bezplatně předány církvím k užívání, o objekty prohlášené za památky se staral stát. Z budov, které přímo bohoslužbám nesloužily - fary, školy, atd. -, platila církev nájem. Z ostatního majetku vznikl fond, jehož výnosy se používaly na podporu financování sociální dobročinnosti církví.

U nás k odluce nedošlo. Ani komunistický režim neudělal odluku církve od státu, naopak, církev ke státu ještě úžeji připoutal. Jenže v případě, má-li církev veřejnoprávní statut, jsou zásahy státu do církve běžné, dokonce nutné. Plní-li církve některé funkce státu, musí mít stát nad církví kontrolu. Plnou autonomii získávají církve teprve tehdy, dojde-li k odluce. Pak stát nemá právo do církví zasahovat, a majetek, kterým církve po odluce disponují, má soukromoprávní statut.

Kardinál Vlk v polovině devadesátých let prohlásil, že ten, kdo tvrdí, že majetek, který je v současné době v rukou státu, je majetek s veřejným charakterem, nemluví pravdu, používá demagogické a populistické triky jakými nás minulý režim ohlupoval 40 let. Kardinál si, bohužel, nenechal udělat kvalitní právní rozbor.

Ocitujme ze stanoviska kanceláře prezidenta Beneše ke sporu, jestli se prezidentské dekrety vztahují na církevní majetek (21. května 1946). Z těchto teoretických úvah můžeme shrnouti jako výsledek, že tzv. církevní majetek v našem právním řádu není majetkem ve smyslu soukromoprávním, že jeho subjektem jsou sice jednotlivé instituce církevní, že však nejsou jeho soukromými vlastníky. Takzvaný církevní majetek je majetkem povahy veřejné, je jměním účelovým, a nemůže být svému účelu odňat bez souhlasu státu. ... Na druhé straně však ... musíme konstatovat, že státní moci přísluší také rozhodnutí, jak v takovém případě s majetkem naložit. (Karel Kaplan, Katolická církev a pozemková reforma 1945-48, str. 103.) Šlo o činnosti vyjmenované v prezidentských dekretech. Jinými slovy: dekrety se na církevní majetek neměly aplikovat, protože stát by konfiskoval svůj vlastní majetek.

Obecný pokles právního vědomí během 40 let minulého režimu, kdy se rozdíl mezi „státním“ a „veřejným“ zcela setřel, vedl k tomu, že nebylo obtížné přesvědčit poslance, aby odhlasovali zákon, který vydával majetek řádům a kongregacím do soukromého vlastnictví. Tím se udělal precedens, který nemá obdoby: řády a kongregace získaly do soukromého vlastnictví majetek, k němuž měly v Rakousku-Uhersku pouze užívací právo!

Pro katolickou církev se tím otevřela lákavá šance: získat do soukromého vlastnictví i svůj majetek. Už delší dobu otevřeně prosazují model, v němž by měly veřejnoprávní statut, majetek v soukromoprávním vlastnictví, stát by přispíval na údržbu památek - a činnost církví by nemohl nijak ovlivňovat. Jinými slovy, chtějí víc, než kdy v historii měly.

Myslím, že už je načase, aby se církevní majetek přestal používat jako primitivní metr "opravdové pravicovosti", a konečně začala věcná diskuse, jak má úprava vztahu církví a státu vypadat. Moderní liberální společnost, která zakotvila svobodu svědomí, by měla vytvořit všem církvím pokud možno rovné podmínky. Restituce jsou však pro řešení vztahu státu a církve zvlášť nevhodným řešením. Proč? Obnovily by historicky zděděnou majetkovou nerovnost mezi katolickou a jinými církvemi.

Spravedlnost je v moderní společnosti založena na rovnosti šancí, ne na obnovování minulých výsad. Heslo „co bylo ukradeno, musí se vrátit“ je, vztaženo na církevní majetek, pouhou ukázkou neznalosti. Navíc katolická církev se nebyla schopna financovat z výnosu svěřeného majetku ani v časech Rakouska-Uherska. O to méně by to schopna dělat nyní. Proto je konečně třeba navrhnout model kooperace státu a církví nezaložený na restitucích.


P.S. To Miky
Asi neočekáváte, že se do stručného blogu vejde historická analýza vývoje církevního majetku. Jeho statut se proměňoval právě tak, jak se proměňoval vztah, řekněmě politických jednotek, vůči univerzální církvi. Vždyť ve středověku stát v dnešním smyslu vůbec neexistoval.
Já popisuji - sice zjednodušeně, ale doufám, že nepříliš - postavení církevního majetku po zrušení konkordátu, který byl zaveden v roce 1855. Císař František Josef I se s ním rozloučil na protest proti dogmatu o papežské neomylnosti. Od přijetí zákona 50/1874 o úpravě vnějších poměrů katolické církve byla situace taková, jak jsem ji popsal, až do roku 1949.
Neobviňuji katolickou církev z hamižnosti. Tvrdím pouze, že vlastně nejde o restituce a restituční model není k řešení problému vhodný.

P. P. S. K odluce ve Francii
Francouzská revoluce začala v roce 1789, odluka probíhala v roce 1905. Tyto časové údaje snad stačí na pochopení, že odluka neprobíhala ve vášni revoluce. Ale nepochybně byla jejím důsledekem.
Nebyl to hladký proces: dědicové měli nárok reklamovat majetek, který jejich příbuzní odkázali církvi atd., spor ve společnosti byl obrovský.
Ale kupodivu z významných českých katolíků to byl právě jezuita Petr Kolář, který žil mnoho let ve Francii, kdo se přimlouval za to, aby církev majetek odmítla. Věděl, že církev nezatížená majetkem a příliš úzkou vazbou k vládnoucím strukturám je církví, která může mít vřelý vztah k věřícím. Bohužel, takovou odvahu nalezl málokdo.