Projev ministra zahraničních věcí Radosława Sikorského přednesený 28. listopadu 2011 v Berlíně.



Pane prezidente, pane ministře – milý Guido, vážené dámy a pánové,

dovolte mi začít historkou.
Před dvaceti lety, v roce 1991, jsem jel jako novinář do Federální republiky Jugoslávie. Když jsem dělal rozhovor s prezidentem Chorvatské banky, někdo mu zavolal informaci, jejíž význam nebyl úplně jasný. Volající mu sdělil, že parlament jiné republiky, Srbska, před chvílí odhlasoval dotisk neoprávněného množství bankovek společně měny – dinárů.

Bankéř zavěsil a řekl: „To je konec Jugoslávie.“ Měl pravdu. Jugoslávie se rozpadla. Rozpadla se i „dinározóna“. Víme, co přišlo potom. Měnové záležitosti mohou být záležitostmi války a míru, života a smrti federace. Dnes mají Chorvatsko, Srbsko a Makedonie vlastní měny. Černá hora a Kosovo používají euro, přestože nejsou v eurozóně. Bosna a Hercegovina má dokonce „konvertibilní marku“, jejíž kurs závisí na euru. Překvapivá historie. Nikoli integrace, ale evropské dezintegrace. Dezintegrace, která se uskutečnila za strašlivou cenu lidských životů. Tento region se až nyní pomalu vrací do evropské rodiny.

Osud Jugoslávie nám ukazuje, že peníze, které technicky plní funkci „směnného prostředku“, symbolizují jednotu nebo její absenci. Proč tomu tak je? Peníze existují, protože existují společenství. Společenství, v němž lidé žijí a obchodují – uskutečňují svobodnou směnu – je hodnotou. Peníze vyjadřují tuto hodnotu.

Morální význam peněz zajímal Immanuela Kanta, který napsal, že celý postup půjčování předpokládá poctivý záměr splácet. Kdyby se tato podmínka běžně ignorovala, ohrozilo by to podstatu půjček a sdílení bohatství. Poctivost a odpovědnost jsou pro Kanta základem celého mravního řádu. Právě ony také tvoří základní kameny Evropské unie. Poukázal bych na dvě základní hodnoty: odpovědnost a solidaritu. Na naši odpovědnost za rozhodnutí a procesy. A na solidaritu, když přijde na nesení nákladů.

Dnes, když se blížíme ke konci polského předsednictví v Radě EU, položím následující otázky:
Jak došlo ke krizi?
Kam směřujeme?
Jak toho chceme dosáhnout?
Jaký je polský vklad?
O co žádáme Německo?

První otázka: jak se stalo, že se eurozóna dostala do dnešních problémů?
Začnu tím, čeho se tato krize netýká. Nevyvolalo ji – jak někdo naznačuje – rozšíření. Rozšíření přineslo celé Evropě rozvoj a bohatství.

Export zemí EU-15 do zemí EU-10 vzrostl za posledních deset let téměř na dvojnásobek. Tyto údaje jsou ještě překvapivější, když se podíváme na jednotlivé země. Export Velké Brtináie do deseti zemí, které do EU přistoupily po roce 2004 vzrostl ze 2,2 miliard euro v roce 1993 na 10 miliard v loňském roce; Francie – ze 2,7 miliard euro na 16 miliard, Německo – a to váš může zarazit – z 15 miliard na 95 miliard euro. Celkový obchodní obrat mezi zeměmi EU-15 a EU-10 činil loni 222 miliard euro, o 51 miliard víc než v roce 1995. Kulatá částka. Odhaduji, že zajišťuje ve staré Evropě nejedno pracovní místo. Rozšíření tedy nejen nezpůsobilo krizi, ale naopak, jistě by se dalo doložit, že pomohlo odsunout hospodářské turbulence. Díky výhodám, jak poskytuje obchodování na širším trhu, jsou sociální státy západní Evropy nuceny čelit realitě až nyní.

Nesouvisejí-li současné zmatky s rozšířením, jde snad o měnovou krizi? Ne tak docela. Euro si v poměru k dolaru a dalším měnám vede dobře. Přirozeně jde zčásti o zadlužení, je potřeba snížit nesmírně vysoké finanční páky způsobené nadměrnými rozpočtovými výdaji vlád, které si pomáhají účetním šarlatánstvím a nezodpovědným finančním inženýrstvím. Mimo eurozónu k takovému snížení dochází: podívejme se na Velkou Británii, jejíž zadlužení dosáhlo 80 procent HDP, a Spojené státy, kde dosáhlo úrovně 100 procent HDP.

Kdyby šlo jen o zadlužení, mohli bychom očekávat, že se ratingy a spready zemí budou úměrné k zadlužení jednotlivých zemí. Jenže to se neděje, a to je velmi významné. Některé země, jako Velká Británie či Japonsko, které jsou v poměru ke svému HDP hodně zadlužené, platí na obsluhu dluhu nízké náklady. Jiné země s nižším zadlužením – jako Španělsko – vynakládají vysoké náklady.

Vyplývá z toho nezvratný závěr, že se tato krize netýká jen zadlužení, ale především důvěry, přesněji řečeno důvěryhodnosti. Jde o to, kde budou peníze investorů podle jejich názoru v bezpečí. Buďme k sobě upřímní a přiznejme, že trhy mají plné právo pochybovat o důvěryhodnosti eurozóny. Pakt stability a rozvoje byl koneckonců už šedesátkrát porušen! A nejen menšími zeměmi, které mají problémy, ale také samotnými zakladateli jádra eurozóny.

Je-li problémem důvěryhodnost, je potřeba ji znovu vybudovat. Jsou potřeba instituce, procesy a sankce, které investory přesvědčí, že země dokážou žít v mezích svých možností, a tuší že dluhopisy, které koupí, budou splaceny, a nejlépe se slušným procentem.

Druhá otázka: kam směřujeme?
Máme v zásadě dvě možnosti. Než řeknu, v čem spočívají, dovolte, abych obrátil pozornost na to, že slabosti eurozóny nejsou výjimkou, ale jsou spíš typické pro způsob, jakým jsme vybudovali Evropskou unii. Máme v Evropě dominující měnu, kterou nehlídá žádné evropské ministerstvo financí. Máme společné hranice bez společné přistěhovalecké politiky. Máme údajně společnou zahraniční politiku, ale ta nemá skutečné mocenské nástroje a často ji oslabují členské státy, které si vyřizují vlastní zájmy. A tento výčet by mohl být ještě dlouhý.

Většina našich institucí a procesů závisí na dobré vůli členských zemí a na jejich smyslu pro slušnost. Tento mechanismus celkem dobře funguje za příznivých okolností. Ale co když se na hraničích Unie objeví masa imigrantů, co když v našem sousedství vypukne občanská válka nebo finanční trhy propadnou panice? Co tehdy obvykle děláme?

Hledáme záchranu v dobře známém rámci národního státu. Krize eurozóny je dramatičtějším projevem evropské bezmoci, protože zakladatelé sjednocené Evropy vytvořili systém, který může přivést k rozpadu každý z jejích členů, a on i ostatní za to zaplatí děsivou cenu.

Rozpad by způsobil krizi apokalyptických rozměrů, přesahující náš finanční systém. Můžeme snad skutečně doufat, že ve chvíli, kdy začne platit „každý se stará o sebe“, budou všichni postupovat ve společném duchu a odolají pokušení vyrovnávat si účty v jiných oblastech, například v obchodě?

Opravdu byste se o všechno vsadili, že dojde-li k rozpadu eurozóny, rozhodně přetrvá společný trh, který je úhelným kamenem Evropské unie? Většina manželství nekončí smírným, ale bouřlivým rozvodem. Slyšel jsem o případu, který se stal v Kalifornii – rozvádějící se manželé vynaložili 100 000 dolarů na určení, kdo z nich se bude starat o jejich kocoura. Nejsme-li ochotni riskovat částečnou demontáž EU, pak stojíme před volbou, která je pro každou federaci nejtěžší: hlubší integrace nebo rozpad.

Nejsme jedinou federací, která stojí před fundamentálním rozhodnutím o své budoucnosti kvůli zadlužení. Před námi touto cestou prošly dvě dodnes existující federace. Američané překročili bod, za ním není návratu, vytvořením Spojených států, ve chvíli, kdy federální vláda převzala odpovědnost za dluhy, které jednotlivé státy udělaly za války o nezávislost. Solventní Virginie vyjednávala se zadluženějším Massachusetts, a proto stojí americké hlavní město na březích Potomacu. Alexander Hamilton dospěl k uzavření dohody, v jejímž smyslu získaly dluhy všech společnou záruku, protože vytvořil proud příjmů k jejich obsluze.

Také Švýcarsko se stalo skutečnou federací, když stanovilo zásady vzniku dluhů a provádění převodů mezi svými bohatšími a chudšími kantony. Také my stojíme před volbou, zda chceme být skutečnou federací, anebo ne. Pokud není přijatelná nová nacionalizace nebo rozpad, zůstává nám jen jedna možnost: vytvořit podmínky, za nichž by nakonec bylo Evropě možné vládnout, a časem z ní udělat věrohodnější instituci.

Politika je často uměním vyvážit to, co spěchá, s tím, co je důležité. Spěchá záchrana eurozóny. Při tomto úsilí je důležité, abychom zachovali Evropu jako demokracii, která ctí autonomii svých členských zemí. Tento nový evropský pořádek bude muset najít rovnováhu mezi odpovědností, solidaritou a demokracií jako podklady naší politické unie.

Třetí otázka: jak toho chceme dosáhnout?
Dobrým začátkem je takzvaná „šestka“, balík pěti nařízení a jedné směrnice vyjednané za polského prezidentství, který do financí členských států přinesl větší průhlednost a kázeň. V procesu vytváření rozpočtů členských zemí budou teď jejich ministři financí muset předložit svým protějškům a Komisi návrhy rozpočtů dřív, než je pošlou do svých parlamentů. Pokud se stát dostane do makroekonomické nerovnováhy, Komise navrhne opravná opatření. Na členy eurozóny, kteří porusí Pakt stability a růstu, budou uvaleny sankce, které téměř nebude možné zablokovat politickými tlaky. Nadto „šestka“ potvrzuje, že se zásady dají zavádět nikoli v podobě směrnic, které vyžadují implementaci do státních zákonodárství, ale nařízeními, která jsou závazná všeobecně a hned.

Byla navržena ambicióznější opatření. Za účelem posílení ekonomické konvergence by Komise a euroskupina získaly právo podrobně předem přezkoumat všechny plány hospodářských reforem, jejichž účinky by mohla pocítit eurozóna; ukládaly by sankce zemím, které neuvedou do praxe politická doporučení, a skupinám zemí by udílely souhlas se synchronizováním jejich politiky trhu práce či důchodové a společenské politiky.

Finanční kázeň by se posílila díky tomu, že přístup k tísňovým fondům by měli jen ti členové, kteří dodržují makrofiskální pravidla, sankce by začaly být automatické a Komise, Rada a Soudní dvůr by získaly oprávnění prosazovat tříprocentní strop pro deficit a šedesátiprocentní strop pro dluhy. Zamě s nadměrným schodkem by musely předkládat své státní rozpočty ke schválení Komisi. Komise by nabyla oprávnění zasahovat do politiky států, které nemohou splnit své závazky. Zemím opakovaně porušujícím pravidly by byly zbaveny hlasovacího práva.

Pod podmínkou, že Rada Evropy jednou provždy stanoví nový přísná pravidla, měla by se Evropská centrální banka od té doby stát skutečnou centrální bankou, věřitelem poslední instance, který udržuje důvěryhodnost celé eurozóny. ECB musí jednat rychle, předcházet nevratné legislativní procesy.

To by nám umožnilo uniknout katastrofě, ale je potřeba ještě něco víc. Polsko od samého začátku podporovalo myšlenku nové smlouvy, díky níž by byla Unie efektivnější.
Měla by být posílena Evropská komise. Má-li hrát roli hospodářského dozoru, měli by její komisaři být skutečnými vůdci s autoritou, osobností a navíc s charismatem, aby tak byli pravými mluvčími společných evropských zájmů. Komise by měla být menší, aby byla efektivnější. Každý, kdo předsedal nějakému setkání, ví, že nejvýkonnější jsou taková, jichž se neúčastní víc než dvanáct osob. Evropská komise se dnes skládá z 27 osob. Při obsazování míst komisařů jednotlivými členskými zeměmi je potřeba zavést rotaci.
Čím víc moci předáme evropský institucím, tím větší legitimitu demokracie bychom měli získat. Drakonické oprávnění dohlížet na státní rozpočty by se mělo uplatňovat jen po dohodě s Evropským parlamentem.

Parlament by měl bránit svou roli a úkoly. Euroskeptici mají pravdu, když říkají, že Evropa bude dobře fungovat, pokud se promění v systém, společenství, s nímž se lidé budou ztotožňovat k němuž budou loajální. Itálie byla vytvořena, teď musíme ještě vytvořit Italy, řekl Massimo d’Azeglio na prvním zasedání parlamentu po sjednocení Italského království v XIX. století. My v EU máme snadnější úkol: máme sjednocenou Evropu. Máme Evropany. To, co musíme udělat, je dát evropskému veřejnému mínění politický rozměr.

Aby se to stalo, mohli by být někteří členové Evropského parlamentu voleni z celoevropské kandidátky. Je potřeba zvýšet „politische Bildung“ (politické vzdělání) občanů a politických elit. Parlament by měl mít sídlo na jednom místě.
Také bychom mohli spojit funkci předsedů Rady Evropy a Evropské komise. Kancléřka Angela Merkelová dokonce navrhuje, že by tohoto člověka mohli volit v přímých volbách evropskými občané.

Je důležité, abychom zachovali spojitost mezi eurozónou a celou EU. Orgány společenství by si měly ponechat svůj centrální charakter. Jako předsedající země stojíme na stráži naší jednoty. Ale jednota nemůže být hypotetická. Jde o to, že nestačí tvrzení, že se země mohou účastnit od chvíle vstupu do eurozóny. Místo pořádání zvláštních summitů skupiny eura nebo setkání za účasti ministrů financí bychom mohli navázat na praxi používanou na jiných unijních fórech, jichž se mohou zúčastnit všichni, ale hlasovat mohou jen členové.

Čím více moci a legitimity předáme federálním institucím, tím víc by měly být členské země přesvědčeny, že některé předpoklady, jako jsou rozsáhle pojaté otázky národní identity, náboženství, životního stylu, veřejné morálky nebo výška důchodové daně nebo daně z přidané hodnoty, mají navždy zůstat v gesci států. Naše jednota neutrpí rozdíly v pracovní době nebo v zákonu o rodině.

To vyvolává otázku, zda může reformu podpořit tak důležitá členská země, jakou je Velká Británie. Jednotný trh je do velké míry vaše geniální myšlenka. Britský komisař řídí naši diplomacii. V otázkách obrany byste mohli Evropě předsedat. Jste nezbytnou transatlantickou spojkou. Na druhé straně by rozpad eurozóny velmi uškodil vašemu hospodářství. Navíc celkové zadlužení Velké Británie, bereme-li v úvahu veřejný dluh, dluhy podniků a domácností, překročil 400 procent HDP. Jste si jisti, že vám budou trhy vždycky nakloněny? Raději bychom vás viděli v eurozóně, ale nemůžete-li do ní vstoupit, nechte nás jít dál. Prosíme vás také, abyste začali Britům vysvětlovat, že evopská rozhodnutí nejsou diktátem Bruselu, ale vyplývají z dohod, jejichž tvorby se dobrovolně účastníte.

Čtvrtá otázka: Co přináší Polsko?
Polsko dnes není zdrojem evropských problémů, ale jejich řešení. Teď můžeme a chceme přinášet svůj vklad. Přinášíme své zkušenosti z nedávné úspěšné transformace z diktatury do demokracie, od nemocného plánovaného hospodářství se stále lépe se rozvíjející tržní ekonomiky.

Pomohli nám přátelé a spojenci: Spojené státy, Velká Británie, Francie a především Německo. Vážíme si velké a štědré podpory – solidarity – jakou nám Německo prokázalo v posledním dvacetiletí. Ich danke Ihnen als Politiker und als Pole. Doufám, že to hodnotíte jako dobrou investici. V roce 2010 německý export do Polska devítinásobně překročil úroveň z roku 1990 a roste, přestože je krize. Obchodní výměna Německa s Polskem je větší než s Ruskou federací, třebaže se to pokaždé z německého politického diskurzu nedá zjistit.

Od loňského roku se Polsko podle Indexu společenského rozvoje řadí mezi velmi vyspělé země. V letech 2007—11 jsme v žebříčku Globálního indexu konkurenceschopnosti postoupili o deset míst. V témže období jsme si zlepšili o dvacet míst postavení v Indexu vnímání korupce a předehnali jsme některé členy eurozóny.

Za poslední čtyři roky dosáhl kumulovaný růst HDP v Polsku 15,4 procenta. Která země je na druhém místě v Evropě s růstem 8 procent? Je to člen eurozóny – Slovensko. Průměr v Unii přitom činí 0,4 procenta. Pro ty, kdo by chtěli Evropu dělit, mám tedy následující návrh: co kdybychom rozdělili Evropu na tu, která má hospodářský růst, a tu, která ho nemá? Ale varuji: podoba těchto bloků by neodpovídala vládnoucím stereotypů.
Nedošlo k tomu spontánně. Jednotlivé vlády Polské republiky přijímaly bolestná rozhodnutí a Poláci přinesli mnoho obětí. Privatizace, důchodová reforma a otevření Polska globalizaci – někteří z toho vyšli bez úhony, zatímco jiní utrpěli. Byli jsme jedním z prvních států, který zavedl ústavní „zakotvení“ veřejného dluhu.

Přitom neusínáme na vavřínech. Když premiér Donald Tusk před dvěma týdny představoval ve Sněmovně novou vládu, řekl: „Abychom bezpečně prošli rokem 2012, ale také abychom vytvořili pravidla stabilního růstu finanční bezpečnosti a také finanční kázně na další roky a desetiletí, budeme muset jednat, a to přijímat i nepopulární kroky, kroky, které budou od všech bez výjimky vyžadovat odříkání a pochopení.“

Již v příštím roce hodláme dosáhnout tříprocentní horní hranici deficitu veřejných financí a omezit veřejný dluh na 52 procenta HDP. Do konce roku 2015 chceme stlačit deficit na 1 procento HDP a veřejný dluh na 47 procent. Věk odchodu do důchodu bude u mužů i u žen zvýšen na 67 let. Budou sníženy důchodové výhody vojáků, policistů a duchovních. Příspěvek na důchod se zvýší o dva procentní body. Rodinné dávky budou odebrány bohatším a předány chudším.

Na konci vládního období této vlády bude Polsko splňovat kritéria členství v eurozóně. Záleží nám totiž na přetrvání a rozkvětu eurozóny, do níž hodláme vstoupit. Poláci podpořili Přístupovou smlouvu a tím nás oprávnili dovést Polsko do eurozóny – jakmile na to ona i my budeme připraveni. Polsko rovněž do Evropy přináší ochotu ke kompromisu – i v oblasti společného přístupu k suverenite – na oplátku za slušné postavení v silnější Evropě.

Pátá otázka: O co žádáme Německo?
Zaprvé žádáme Německo, aby otevřeně uznalo, že má největší prospěch z dnešních dohod a tudíž má největší závazek, aby tyto dohody přetrvaly.
Za druhé: dobře víte, že nejste nevinnou obětí marnotratnosti ostatních. Také jste porušili Pakt stability a růstu a vaše banky lehkomyslně nakupovaly riskantní dluhopisy.
Za třetí: vzhledem k tomu, že investoři prodávají dluhopisy nejvíc ohrožených zemí a hledají bezpečné investice, jsou vaše náklady na půjčování peněz nižší než za normální konjunktury.
Za čtvrté – pokud se ekonomiky vašich sousedů zpomalí nebo zhroutí, také tím strašně utrpíte.

Za páté by Německo přes pochopitelnou nechuť k inflaci mělo přiznat, že si uvědomuje, že riziko rozpadu je nyní stále větší.

Za šesté: vhledem k rozměrům a historii vaší země nesete zvláštní odpovědnost za ochranu míru a demokracie na našem kontinentu. Jak moudře prohlásil Jürgen Habermas: „Pokud evropský projekt zkrachuje, je otázka, jak dlouho bude trvat, než znovu dosáhneme současného stavu. Po nezdaru revoluce v roce 1848 trvalo sto let, než jsme se dostali na stejnou úroveň demokracie.“

Co dnes, 28. listopadu 2011, pokládám jako ministr zahraničních věcí Polska za největší ohrožení bezpečí a blahobytu Evropy? Není to terorismus ani talibán, a určitě to nejsou německé tanky. Nejsou to ani ruské rakety, kterými vyhrožoval prezident Medveděv, když prohlásil, že je rozmístí na hranicích EU. Největším ohrožením bezpečnosti a blahobytu Polska by byl krach eurozóny.

A požáduji od Německa, abyste – pro vaše i naše dobro – pomohli eurozóně přetrvat a prosperovat. Dobře víte, že to nikdo jiný nedokáže. Jsem určitě první polský ministr zahraničí v dějinách, který to řekne: Začínám se méně bát německé moci než německé nečinnosti. Německo se stalo v Evropě nepostradatelným národem.
Nemůžete si dovolit v této vůdčí roli selhat. Nesmíte ovládat, ale máte vést reformy.
Pokud nás zapojíte do rozhodovacího procesu, můžete počítat s podporou Polska.

Nebezpečí zpoždění reformy
Začal jsem své vystoupení historkou o experimentu s politickou unií v komunistické Jugoslávii. Dovolte mi, abych vám na závěr vyprávěl ještě jednu historku. Jde o federaci nejméně známou v evropských dějinách, konkrétně o společný stát vytvořený Polskem a Velkoknížectvím litevským v roce 1385. Ten přetrval čtyři staletí, čili déle, než zatím trvají federace, jakou jsou Spojené státy nebo Spolková republika Německo, o Evropské unii ani nemluvě.

Polsko-litevská unie – Rzeczpospolita obou národů - která tenkrát vznikla, v mnohém předběhla svoji dobu – podobně jako dnes EU. Měla totiž společný parlament a volitelnou hlavu státu. Skupinu obdařenou politickými právy, tedy občanským oprávněním volit, tvořilo 10 procent obyvatel. Byl to tedy útvar, který v těch dobách zaručoval největší politickou participaci. Navíc v této unii vládla náboženská tolerance, což její obyvatele ušetřilo hrůz třicetileté války. Města se zakládala podle magdeburského práva a počátky mnohých z nich – například mé rodné Bydhošti – jsou spjata s německými osadníky. Židé, Arméni a disidenti všeho druhu tam v hojném počtu přijížděli z celé Evropy, aby se pokusili o štěstí.

Svoboda šla ruku v ruce s vojenskou silou. V roce 1410 porazila vojska tohoto státu u Grunwaldu armádu Řádu německých rytířů, jejichž heraldické symboly v německé armádě jsou doposud. V roce 16983 jsme u bran Vídně zadrželi Osmanskou říši a překazili její plány na sjednocení Evropy pod vlajkou islámu.

Na přelomu XVII. a XVIII. století se však něco změnilo. Volení králové, armády nezávislé na sobě a nezávislé měny neměly naději ve světě sjednocených, merkantilistických a autoritativních národních států. Největší slabostí Republiky se stal její nejdemokratičtější rys – možnost zablokování legislativního procesu vetem jediného poslance. Princip jednomyslnosti, jehož přijetí federálním státem zajisté zaslouží obdiv, otevřel dveře korupci a nezodpovědnosti.

Polsku se nakonec podařilo reformovat. Ústava přijatá 3. května 1791 zrušila princip jednomyslnosti, sjednotila stát a vytvořila stálou vládu. Reformy však přišly příliš pozdě. Prohráli jsme válku na obranu ústavy a po dělení v roce 1795 Polsko zmizelo na víc než sto let z mapy světa.

Jaké ponaučení z tohoto příběhu plyne? Není možné stát na místě, když se okolní svět mění a roste konkurence. Nestačí spoléhat na instituce a procesy, které se v minulosti osvědčily. Postupné změny nestačí. I zachování dosavadních postojů závisí na přijímání patřičně rychlých rozhodnutí. Myslím, že jsme povinni ušetřit naši krásnou Unii osudu, jaký potkal Jugoslávii nebo dávnou Polsko-litevskou unii.

Závěr
Náš úpadek není v žádném případě předem danou věcí. Překonáme-li současné obtíže, stále ještě můžeme udivit svět svými výkony a silou. Jsme přece nejen největší světovou ekonomikou, ale také největší zónou míru, demokracie a lidských práv. Představujeme zdroj inspirace pro národy v našem sousedství – na východě i na jihu. Dáme-li si věci do pořádku, můžeme se stát skutečnou supervelmocí. V rámci rovného partnerství se Spojenými státy pak můžeme udržet sílu, blahobyt a vůdcovskou roli Západu.

Dnes však stojíme na kraji propasti. Je to nejúděsnější – ale také nejvznešenější – okamžik v mé ministerské dráze. Budoucí generace nás budou soudit podle našich činů – nebo nečinnosti. Podle toho, zda vytvoříme základy pro desítky let velikosti, nebo se vyhneme odpovědnosti a smíříme se s úpadkem. Stojím zde v Berlíně jako Polák a Evropan a říkám: Je třeba jednat teď.

Radosław Sikorski