Je amnestie ústavní?
Psáno pro ČRo6
Prezidentská amnestie a události okolo ní předvedly česká média i politiky opět v nedbalkách. Například ve zprávách televize Nova redaktor tvrdil, že premiér prezidentovi amnestii podepsat musí. Ve středečních Událostech a komentářích na ČT 24 předseda ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Polčák prohlašoval, že nemá smysl vyjadřovat nedůvěru vládě, když vláda o amnestii nehlasovala a rozhodl pouze předseda vlády. Senátor Kubera s upřímností sobě vlastní ve stejném pořadu zase tvrdil, že amnestie nemůže být založena na nějakém zkoumání, na koho se bude vztahovat. To je téměř neuvěřitelný zmatek, který má společný základ v neznalosti ústavního principu kontrasignace.
Nejprve si musíme uvědomit, že český prezident je podle ústavy politicky neodpovědný. Za jeho akty, které podléhají kontrasignaci, nese odpovědnost vláda. Ve skutečnosti tedy u kontrasignovaných aktů nerozhoduje prezident, ale vláda. Jak by mohl rozhodovat někdo, kdo nemá odpovědnost? Prezident může projevit přání amnestii udělit a pak jí propůjčuje důstojnost svého úřadu. O jejím rozsahu ovšem rozhoduje vláda, která za to také nese odpovědnost.
Takže pokud se v civilizované zemi - a tím mám na mysli i Slovensko - prezident rozhodne, že udělí amnestii, obrátí se s tím požadavkem na Ministerstvo spravedlnosti, které prezidentovi připraví podklady, v nichž pochopitelně uvede varianty amnestie a její případné dopady. Vláda prezidentovi naznačí, jakou amnestii bude ochotna kontrasignovat, protože za ni nese politickou odpovědnost. Kdyby prezident prosazoval svoji variantu, suše mu oznámí, že takovou amnestii kontrasignovat nebude.
V takovém případě žádná amnestie vyhlášena nebude. Na rozdíl od milostí, které jsou individuálním rozhodnutím prezidenta, je totiž amnestie v principu akt vlády.
Tak by to mělo být, kdybychom respektovali ústavní pořádek České republiky. Vše ovšem nasvědčuje tomu, že takto amnestie vůbec nebyla připravena. Zdá se, že se připravovala na Hradě s cílem uklidit po divokých devadesátých letech. Prezident si byl nepochybně velmi dobře vědom, že mu současná situace na státním zastupitelství nedává naději, že by se přinejmenším některé kauzy nedostaly před soud. To by pochopitelně vrhlo stín na fungování Klausových vlád v devadesátých letech.
A tak se dosti cynicky rozhodl udělat za minulostí tlustou čáru. Je asi zbytečné hodnotit jeho krok z mravního hlediska. Důležité je si uvědomit, že tím dává tečku za celou svou politickou kariérou. Divoká devadesátá léta nebyla nějakým omylem, byla součástí transformační strategie, kterou prosazovali Dušan Tříska, Václav Klaus a jejich další spolupracovníci. Bohužel, je třeba připomenout, že se tak dělo za souhlasu podstatné části veřejnosti. Vstup zahraničního kapitálu byl velmi nepopulární a výroba českých kapitalistů se bez zhasnutých světel nedala udělat.
Hrad si musel být velmi dobře vědom, že administrování trestních kauz trvajících řadu let zahrnuje právě ty kauzy, které se podařilo vylovit z moře podobných případů, jež se nikdy k soudu nedostaly. Vzhledem k tomu, že se jednalo o kauzy mimořádně složité, délka jejich trvání vůbec nesouvisela s tím, že by policie, soudy nebo státní zastupitelství byla nečinná. Za jejich délku ve skutečnosti odpovídá regulační vakuum na kapitálovém trhu, které zajistil Václav Klaus v rámci své transformační strategie.
Je příznačné, že finální tečku doprovází stejné pohrdání právem, jaké Václav Klaus předváděl v devadesátých letech. Místo toho, aby amnestii připravilo Ministerstvo spravedlnosti, odhlasovala vláda, a teprve na základě jejího kolektivního rozhodnutí oznámil premiér prezidentovi, jakou amnestii hodlá kontrasignovat, premiér prezidentovi návrh podepsal bez toho, že by vládu vůbec informoval. Lepší doklad zneužívání moci si snad ani nejde představit.
Požadavek opozice na vyjádření nedůvěry vládě je zcela na místě a říká-li předseda ústavněprávního výboru v televizi, že vláda za nic neodpovídá, protože o amnestii nebyla informována, je to absurdní výmluva. Pokud ministři okamžitě po tom, co se dověděli, jak prezident s premiérem postupovali, ze svých funkcí neodstoupili, nesou za výsledek stejnou odpovědnost jako premiér. Ministr Kalousek dal nesmyslům okolo amnestie v televizní debatě korunu, když tvrdil, že vláda neodpovídá za její rozsah, ale za provedení.
Divím se opozici, že nepožádá Ústavní soud o posouzení ústavnosti amnestie. Situace, kdy premiér nahrazuje rozhodnutí vlády individuálním rozhodnutím, nemá s ústavností nic společného.
V poslední době se pokaždé kauze zdá, že česká politika už nemůže hlouběji klesnout. Pokaždé je ovšem veřejnost překvapena, že to ještě jde. Není vyloučeno, že prezidentské milosti překvapí ještě více, než skandální amnestie.
Prezidentská amnestie a události okolo ní předvedly česká média i politiky opět v nedbalkách. Například ve zprávách televize Nova redaktor tvrdil, že premiér prezidentovi amnestii podepsat musí. Ve středečních Událostech a komentářích na ČT 24 předseda ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Polčák prohlašoval, že nemá smysl vyjadřovat nedůvěru vládě, když vláda o amnestii nehlasovala a rozhodl pouze předseda vlády. Senátor Kubera s upřímností sobě vlastní ve stejném pořadu zase tvrdil, že amnestie nemůže být založena na nějakém zkoumání, na koho se bude vztahovat. To je téměř neuvěřitelný zmatek, který má společný základ v neznalosti ústavního principu kontrasignace.
Nejprve si musíme uvědomit, že český prezident je podle ústavy politicky neodpovědný. Za jeho akty, které podléhají kontrasignaci, nese odpovědnost vláda. Ve skutečnosti tedy u kontrasignovaných aktů nerozhoduje prezident, ale vláda. Jak by mohl rozhodovat někdo, kdo nemá odpovědnost? Prezident může projevit přání amnestii udělit a pak jí propůjčuje důstojnost svého úřadu. O jejím rozsahu ovšem rozhoduje vláda, která za to také nese odpovědnost.
Takže pokud se v civilizované zemi - a tím mám na mysli i Slovensko - prezident rozhodne, že udělí amnestii, obrátí se s tím požadavkem na Ministerstvo spravedlnosti, které prezidentovi připraví podklady, v nichž pochopitelně uvede varianty amnestie a její případné dopady. Vláda prezidentovi naznačí, jakou amnestii bude ochotna kontrasignovat, protože za ni nese politickou odpovědnost. Kdyby prezident prosazoval svoji variantu, suše mu oznámí, že takovou amnestii kontrasignovat nebude.
V takovém případě žádná amnestie vyhlášena nebude. Na rozdíl od milostí, které jsou individuálním rozhodnutím prezidenta, je totiž amnestie v principu akt vlády.
Tak by to mělo být, kdybychom respektovali ústavní pořádek České republiky. Vše ovšem nasvědčuje tomu, že takto amnestie vůbec nebyla připravena. Zdá se, že se připravovala na Hradě s cílem uklidit po divokých devadesátých letech. Prezident si byl nepochybně velmi dobře vědom, že mu současná situace na státním zastupitelství nedává naději, že by se přinejmenším některé kauzy nedostaly před soud. To by pochopitelně vrhlo stín na fungování Klausových vlád v devadesátých letech.
A tak se dosti cynicky rozhodl udělat za minulostí tlustou čáru. Je asi zbytečné hodnotit jeho krok z mravního hlediska. Důležité je si uvědomit, že tím dává tečku za celou svou politickou kariérou. Divoká devadesátá léta nebyla nějakým omylem, byla součástí transformační strategie, kterou prosazovali Dušan Tříska, Václav Klaus a jejich další spolupracovníci. Bohužel, je třeba připomenout, že se tak dělo za souhlasu podstatné části veřejnosti. Vstup zahraničního kapitálu byl velmi nepopulární a výroba českých kapitalistů se bez zhasnutých světel nedala udělat.
Hrad si musel být velmi dobře vědom, že administrování trestních kauz trvajících řadu let zahrnuje právě ty kauzy, které se podařilo vylovit z moře podobných případů, jež se nikdy k soudu nedostaly. Vzhledem k tomu, že se jednalo o kauzy mimořádně složité, délka jejich trvání vůbec nesouvisela s tím, že by policie, soudy nebo státní zastupitelství byla nečinná. Za jejich délku ve skutečnosti odpovídá regulační vakuum na kapitálovém trhu, které zajistil Václav Klaus v rámci své transformační strategie.
Je příznačné, že finální tečku doprovází stejné pohrdání právem, jaké Václav Klaus předváděl v devadesátých letech. Místo toho, aby amnestii připravilo Ministerstvo spravedlnosti, odhlasovala vláda, a teprve na základě jejího kolektivního rozhodnutí oznámil premiér prezidentovi, jakou amnestii hodlá kontrasignovat, premiér prezidentovi návrh podepsal bez toho, že by vládu vůbec informoval. Lepší doklad zneužívání moci si snad ani nejde představit.
Požadavek opozice na vyjádření nedůvěry vládě je zcela na místě a říká-li předseda ústavněprávního výboru v televizi, že vláda za nic neodpovídá, protože o amnestii nebyla informována, je to absurdní výmluva. Pokud ministři okamžitě po tom, co se dověděli, jak prezident s premiérem postupovali, ze svých funkcí neodstoupili, nesou za výsledek stejnou odpovědnost jako premiér. Ministr Kalousek dal nesmyslům okolo amnestie v televizní debatě korunu, když tvrdil, že vláda neodpovídá za její rozsah, ale za provedení.
Divím se opozici, že nepožádá Ústavní soud o posouzení ústavnosti amnestie. Situace, kdy premiér nahrazuje rozhodnutí vlády individuálním rozhodnutím, nemá s ústavností nic společného.
V poslední době se pokaždé kauze zdá, že česká politika už nemůže hlouběji klesnout. Pokaždé je ovšem veřejnost překvapena, že to ještě jde. Není vyloučeno, že prezidentské milosti překvapí ještě více, než skandální amnestie.