Psáno pro ČR Plus

Kauza Válková

Případ odvolání náměstka Šterna je zajímavý z několika hledisek. Ukazuje názorně, že po čtvrtstoletí „budování demokracie“ nemáme představu, jak má systém fungovat. Nevíš-li kam plout, žádný vítr ti není dobrý, říká anglické přísloví. Je nepochybně pravda, že ministr nese politickou odpovědnost za činnost ministerstva, ale to nesmí znamenat, že může na základě svých subjektivních představ obcházet a měnit rozhodnutí, připravená kolektivními orgány, na něž příslušnou pravomoc přenesl. Ty za ně totiž nesou vlastní odpovědnost.

V případě výběrového řízení na elektronické náramky monitorující pohyb odsouzených, se ministryně dožadovala podrobností, které měly být známy pouze členům výběrové komise zavázaným mlčenlivostí, že o nich nebudou informovat nikoho, kdo členem komise není. Porušení závazku by znamenalo porušení slibu daného ministerskou komisí a riziko znehodnocení výběrového řízení. Ministryně má zřejmě problém pochopit, že ačkoliv komisi jmenuje, není jejím členem a nemůže se proto dožadovat stejných informací, jaké mají pouze členové komise. To se lidem, kteří jsou zvyklí řídit autoritativně, často stává. Náměstek považoval chování ministryně, která se pokusila informace získat za jeho zády, za nestandardní a o situaci informoval sdělovací prostředky. Reakce byla velmi zajímavá.

Většina komentátorů začala považovat jeho neochotu porušit nastavená pravidla bezmála za důkaz, že něco skrývá, protože přece rozhoduje ministr a tak má mít přístup ke všem informacím. Jenže jak se za takových podmínek dá dosáhnout transparence při rozhodování? Novinář nemá jinou šanci, jak kontrolovat fungování státní správy, než prostřednictvím kontroly, jak se dodržují formální pravidla rozhodování. Protože na jejich dodržování dbal Pavel Štern, zpovídat se měla ministryně Válková. Bohužel, média, včetně veřejnoprávních, opět předvedla, že zákony, které fungování státu upravují, neznají, a že je formální pravidla vlastně vůbec nezajímají.

V zemích okolo nás platí zásada, že v koaličních vládách odpovídá politicky za resort pouze ta strana, která nominovala ministra. Výskyt náměstků z jiných politických stran je neblahým dědictvím první Klausovy vlády, kdy si partaje parcelovaly ministerstva jako zlatokopecké klajmy. Na neštěstí ani Sobotkova vláda s nastavenou absurdní praxí neskoncovala. Rozmazává se tím odpovědnost a ministrům dává šance, aby svoje problémy v řízení resortu sváděli na intriky jiných politických stran.

Doplatil na to profesionální státní úředník Pavel Štern, který postavil a léta vedl Probační a mediační službu s nezpochybnitelnou integritou. Chtěl dodržovat pravidla transparentní státní správy a vysloužil si místo toho nálepku intrikána a bezmála agenta sociální demokracie, který dostal úkol svrhnout ministryni Válkovou.

Co má však dělat státní úředník, který se dostane do podobné situace, v jaké se ocitl Pavel Štern? V Německu existuje na každém ministerstvu ombudsman, jehož lze na nestandardní chování některého z aktérů správního rozhodování upozornit. Pravda, běžně se tím nemyslí ministr. Pavel Štern se pokusil na nestandardní chování ministryně upozornit některé politiky, včetně místopředsedy vlády Babiše. Když to nepomohlo, obrátil se na policii a na veřejnost. Nepořizoval si skryté nahrávky jako senátor Michálek, jemuž to mnozí vytýkali. Zachoval se tak, jak se úředník s osobní integritou zachovat má. Nemůže-li garantovat kvalitu projektu, za který nesl odpovědnost, raději odejde. Ale ne potichu. Je to ovšem v naší době natolik vzácná věc, že se dočkal obecného odsudku dokonce i od prezidenta.

Ten se opět vyznamenal. Lze s ním souhlasit, že političtí náměstci na ministerstvech nemají co dělat. Jenže Pavel Štern na Ministerstvu spravedlnosti nebyl politickým náměstkem dosazeným sociální demokracií, aby hlídal ministryni Válkovou. Jako ředitel Probační a mediační služby byl uznávaným odborníkem v této oblasti. Příkrá slova na adresu člověka, který projevil nebývalou občanskou odvahu, jsou skutečně nemístná.

Bohužel, ani nový služební zákon s jedovatým dědictvím Klause a spol. neskoncuje. Ze zákona neplyne, že náměstky nemohou být reprezentanti jiných politických stran, než z jaké je ministr. Spíš se zdá, že si některé partaje chtějí tzv. politické náměstky ponechat i v rozhodovacích pozicích. Škoda. Jestli se jim to podaří, radikálního zlepšení státní správy se nedočkáme.