Jak šance na lepší příští opět propadá mezi prsty

Psát o služebním zákoně zemi Franze Kafky, který byrokracií nenáviděl, a Jaroslava Haška, který si z ní dělal legraci, není nejjednodušší úkol. Navíc jsme dlouho profesionální byrokracii neměli. Stát 50 let řídil předvoj dělnické třídy - Komunistická strana Československa. Někteří lidé - třeba poslanec Jandák - si na to zvykli tak, že v existenci profesionální státní správy oddělené od politického řízení vidí ohrožení demokracie. Nejspíš si spolu s Leninem myslí, že stát má umět řídit každá kuchařka. Připočteme-li k tomu prezidenta, který svedl debatu na falešnou kolej, nelze se divit, že debata o jednom z nejdůležitějších zákonů probíhá za hlubokého nezájmu veřejnosti. Bohužel.

Představme si terminál letiště nějakého velkoměsta. Ve frontě na taxíky se řadí cestující. Aby se dostali do cíle cesty, musí umět zadat jeho adresu. To je vše. Taxikář potřebuje řidičský průkaz, technický průkaz, licenci. Aby doklady získal, musel absolvovat řadu zkoušek. Před vynálezem GPS se uchazeč o licenci taxikáře v Londýně musel připravovat nejméně rok na zkoušku ze znalosti londýnských ulic. O kursech první pomoci nemluvě.

Jistě, je to přehnaný příklad vztahu mezi politikem a úředníkem. Politik nejen udává cíl, jeho role spočívá v tom, co se studovat nedá. Musí umět získat veřejnost a přesvědčit ji. Ale realizaci cílů má zajistit profesionál. Tato dělba rolí je veledůležitým předpokladem kontroly moci politiků. Kdyby realizaci konferencí v rámci českého předsednictví Evropské unii zajišťovali profesionální úředníci, nikdy by se konference ministra zahraničí Schwarzenberga nekonala v národní kulturní památce, státním zámku Hluboká, který kvůli dvoudenní konferenci měsíce vyklízeli a temperovali, vedle postavili elektrárnu a stanové zázemí pro novináře, aby se po dvou dnech všechno vracelo do původního stavu. Náklady za tuto taškařici představovaly podstatnou část z půl miliardy, kterou dostala firma Promopro za organizaci konferencí.

Takhle se chová politická šlechta. Vyžaduje notnou dávku cynismu od místopředsedy strany, jejíž předseda si nechá vyklidit národní kulturní památku, aby vehementně brojil proti vzniku úřednické šlechty. Není divu: profesionální státní správa by nic takového nepřipustila.

Uznávám, že to je extrémní příklad. Ale copak nejsou desítky miliard vyházených na ministerstvu obrany z okna, protože projekty nebyly profesionálně připravené a svázané obranou doktrínou přesvědčivou ukázkou, jak drahý je politický diletantismus v řízení státu?

TOP 09 a ODS se povedlo hrozbou obstrukce maximálně oslabit autonomii utváření státní správy. Těžko se divit, že vláda podlehla, když i uvnitř vládní koalice existuje nemálo poslanců přesvědčených, že profesionální úředníci jsou překážkou realizace politických cílů (čti svévole politických representantů).

Zákon však nastavuje aspoň nějaká pravidla, která by měla zabránit, aby si politici po volbách libovolně dosazovali na ministerstva osobní a stranické přátele.

Samozřejmě to nestačí. Rozhodující bude, jak kvalitní vzdělání úředníci dostanou a jak přísné budou jejich zkoušky. Vzdělávání úředníků a jejich zkoušení bude miliardový byznys. Vzpomeneme-li na kauzu plzeňské právnické fakulty, která byla důsledkem zpřísnění požadavků na kvalifikaci ve státní správě, ale místo k vyšší kvalitě vedla spíš k vytváření vlivových struktur, vidíme, že je na místě značná ostražitost. Zrušením generálního ředitelství státní správy se výrazně oslabil vliv státu na vzdělávání úředníků. Je stěží myslitelné, aby jeden z náměstků ministra vnitra, který nebude mít vlastní rozpočet ani systemizaci, mohl odolávat tlaku, aby se do byznysu se vzděláváním nezapojily nejrůznější soukromé subjekty mnohdy jednostranně ideologicky zaměřené.

A jak to je s politickými náměstky? Jedním z klíčových úkolů ministra je udržovat kontakt se svými poslaneckými kluby v parlamentu. To nemůže dělat sám, protože mu to časové dispozice neumožňují. Nemůže to dělat ani žádný z odborných náměstků. V poslaneckém klubu se řeší interní stranické záležitosti. Ministra zde může zastupovat jenom někdo, kdo je ze stejné politické strany. Jenom politici jako pan prezident, kteří byli zvyklí jednat autoritativně a klub přehlíželi, mohou podceňovat význam politických náměstků. On náměstka nepotřeboval, měl Šloufa.

Je naprosto vyloučeno, že by si politický náměstek česal pěšinku a točil mlýnek, protože se nudí, jak si myslí pan prezident. Nedostatečná komunikace s kluby vedla ke krizím jak ve vládách ODS, tak ČSSD.
U politických náměstků je klíčové, aby zákon ukládal povinnost, že jsou ze stejné politické strany jako ministr. Jedině tak se nebude tříštit politická odpovědnost za chod ministerstva a nebude se kupčit s funkcemi. To se ale zřejmě nestane.

Shrnuto. Politická šlechta utrpěla šrámek, ale sedí dál pevně v sedle.