Psáno pro Právo

Pětadvacet let po změně režimu v roce 1989 bychom se snad mohli podívat na naše nejnovější dějiny s trochou odstupu. Šlo skutečně o historicky bezprecedentní úkol udělat z omelety vejce, nebo o podobný proces, jakým procházely všechny země, které zavedly akciové společnosti a podnikání na úvěr? To druhé platí. Esům koncentrace kapitálu ve druhé polovině 19. století se v USA říkalo „loupeživí baroni“.

Česká pravice podřídila transformační manévr politickému úspěchu. Tím ho ovšem připravila o schůdné ekonomické řešení. Ve společnosti po roce 1990 dominovaly tři základní nálady: odmítnutí minulosti, očekávání rychlé prosperity šokovým zavedením trhu a nedůvěra k zahraničnímu kapitálu, zejména německému. Václava Klause a jeho spolupracovníky to přivedlo ke „strategii Divokého východu“. Dušan Tříska v listopadu 1991 řekl časopisu Time: Kolem privatizace bude ještě řada nedorozumění, podvodů a machinací, bude to jako na Divokém západě. Přesto to bude tisíckrát lepší než to, co tu máme nyní.
Tomáš Ježek ve stejném článku tvrdil: Kupóny jsou jen technickým prostředkem pro distribuci akcií. Vše bude skončeno do jednoho roku, pak tu budeme mít vlastnickou strukturu jako v západních zemích.

Zlaté oči. Asi stejný zázrak, jako když se chudým rodičům narodí bohatý hrabě Nikolič. Domácí hladoví vlci, jejichž jediným majetkem byly podniky, jichž se zmocnili, se nemohli chovat jinak, než je drancovat. Říká se tomu džusování či tuneláž. Byli v situaci bezdomovce, který se dědictvím stal „vlastníkem“ vily, ale aby měl na uhlí, musel prodat kuchyni. Oni museli prodávat části podniků nebo je zadlužovat, aby zaplatili akcie a stali se „vlastníky“. Pochopitelně jim scházel kapitál na rozvoj. Zadlužené a zaostalé podniky tak neměly šanci zvládnout nutný přechod z východních na západní trhy. Na to by potřebovaly investice jako Škoda Mladá Boleslav.

Tehdy ovšem existovala alternativa. Mohli jsme zapojovat do privatizace v co nejširší míře zahraniční kapitál. Byli to jediní skuteční vlastníci, kteří mohli privatizovat velké podniky. Takovou alternativu neměly zdaleka všechny postkomunistické země.

Obrovská investice Volkswagenu do mladoboleslavské Škody vzbudila mezi západními investory o české podniky velký zájem. Mercedes zamýšlel vstoupit do výroby nákladních automobilů, Siemens do Škody Plzeň, AEG do ČKD; existovali zájemci o Zetor, o zbrojovky, chemičky a řadu dalších podniků.
Česká vláda schválila seznam 33 podniků, pro které hledala investory na vytvoření společného podniku podobně jako v Mladé Boleslavi. Nabízené podniky vytvářely více než 70 procent hrubého domácího produktu České republiky. Jejich kvalitní privatizace by znamenala výrazný růst ekonomiky a reálné dohánění zemí EU.

Klaus tento plán radikálně zavrhoval. Zahraniční investoři byli politicky nepopulární, plán se nedal obhajovat liberální rétorikou (vzpomeňme, jak ideologové Liberálního institutu pomlouvali privatizaci Škody MB).

Klaus nechtěl rozhodovat o podnikové sféře. Znamenalo by to politickou zátěž. Prosazoval masovou privatizaci, která bez institucí regulujících kapitálový trh jen vytvořila příšeří pro české „loupeživé barony“. Bylo to politicky "geniální".

Kdo se jimi stal? Pochopitelně až na výjimky členové nomenklatury KSČ. Kdo jiný měl zkušenosti s tržní ekonomikou a potřebný sociální kapitál, tedy známosti? Faktický převod majetku do jejich rukou se cynicky kryl razantním voláním po lustracích a odsuzováním komunistického režimu.
Pravice strašila veřejnost návratem komunistů. Proboha, jakých? Vždyť jejich nejdynamičtější složka měla plné ruce práce, aby se stala milionáři! Komunisté, tehdy už v pravicovém tričku, dávali ve skutečnosti Klausově strategii drive.
Jan Stráský to v roce 2013 v HN popsal neobyčejně upřímně. Privatizace na dluh vedla ke stovkám miliard špatných bankovních úvěrů. Státním sanováním bank jsme „dluhy“ po privatizátorech nakonec zaplatili z daní.

Jako zlatý hřeb podniku a výsměch všem občanům udělil prezident Klaus těm nešťastníkům, kteří při svých spanilých výpravách za majetkem padli do osidel orgánů činných v trestním řízení, rozsáhlou amnestii.

Divoký východ jsme skutečně vytvořili. Zlikvidovali jsme přitom páteř českého průmyslu a vytvořili finanční skupiny, které vodí politiky jako loutky - třeba až do Číny. Dost drahá cena za diletantské sociální inženýrství kamuflované pravicovou rétorikou.