Jeden ze strategických kroků republiky potřebuje solidní odbornou debatu

Máme spěchat do eurozóny?

Václav Žák

Po zvolení Emanuela Macrona francouzským prezidentem se v očekávání reforem v Evropské unii začalo i u nás častěji hovořit o případném vstupu do eurozóny. Jistě, při vstupu jsme se zavázali přijmout i euro, ovšem po změnách, k nimž v eurozóně došlo, je namístě přezkoumat, jak a kdy závazek splnit. Jak píše Jiří Pehe v jednom svém komentáři: Ta by měla mít časem svůj vlastní rozpočet na investice, společného ministra financí i zárodky společné fiskální politiky. (…)České republice, která nemá euro, ale přitom 85 procent jejího exportu jde do eurozóny, by tedy mohl takříkajíc ujet vlak jak politicky, tak ekonomicky.

Potíž je však v tom, že představy Německa a Francie o budoucí podobě eurozóny jsou diametrálně odlišné. Např. společný ministr financí je pro Německo představou z jiného světa - mj. proto, že Spolkový ústavní soud interpretuje německý Základní zákon tak, že nepřipouští ztrátu suverenity v oblasti fiskální politiky.

Mezi ekonomy, kteří se problematikou eura zabývají, převládá skepse. Vesměs tvrdí, že bez podstatné reformy institucí a pravidel euro dlouhodobě nepřežije. Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz napsal monografii o euru s podtitulkem: jak společná měna ohrožuje budoucnost Evropy. Kniha vyšla ve všech hlavních evropských jazycích.

Stiglitz kritikou skutečně nešetří: má za to, že je třeba změnit zakládající smlouvy eurozóny. Tvrdí, že je třeba změnit základní strategický cíl monetární politiky Evropské centrální banky, aby nezahrnoval pouze inflaci, ale také starost o zaměstnanost, růst a stabilitu, podobně jako v USA. Požaduje, aby se eurozóna doplnila o instituce pro sdílení rizik, např. fond pojištění vkladů, eurobondy, Fond solidarity na pomoc zaostávajícím členům eurozóny, aby měli šanci srovnat krok s vyspělejšími zeměmi, když nemají k dispozici vlastní měnu.

Na první pohled je zřejmé, že ekonomická racionalita v těch Stiglitzových návrzích narazí na politickou neprůchodnost. Kancléřka Merkelová dala nedvojznačně najevo, že eurobondy jsou pro ni nepřijatelné. Při diskusi o problémech s eurem v Handelsblattu chápali čtenáři Macronův požadavek zavedení eurobondů jako snahu Francie léčit svoje hospodářské potíže za německé peníze. To je také jedna z odvrácených tváří eura. Projekt, který měl zabezpečit sjednocení evropských zemí společně sdíleným hospodářským úspěchem, vedl k takovému posílení pozice Německa, až se objevily konspirační teorie, že co se nepovedlo Wehrmachtu zbraněmi, zvládlo euro bez výstřelu. Po jednotě Evropy ani památky. Evropská unie nebyla nikdy tak rozdělena jako dnes. Pro přesnost dodejme, že vinu za to nenese jenom euro, ale i nezvládnutá migrační politika EU.

Dva přední němečtí ekonomové: prezident významného mnichovského institutu Ifo Clemens Fuest a Johannes Becker, ředitel Institutu pro finanční vědy na universitě v Münsteru, nedávno napsali knihu, která se jmenuje Odysseův komplex. Zabývají si v ní také reformou eurozóny, ale na rozdíl od Stiglitze berou v potaz politickou průchodnost svého návrhu.

Co má euro společného s řeckou mytologií? Tak jako se Odysseus, aby odolal zpěvu sirén, nechal připoutat ke stožáru, potřebují prý členské země Evropské unie odolat svodům půjčování, oddalování reforem a nedostatečné regulace. Na rozdíl od něj však mají suverénní státy jen omezené možnosti připoutat se k nějakému stožáru. Autoři, vycházejíce ze zkušenosti, že se slibům států, jak budou dodržovat finanční disciplínu, nedá věřit, se snaží navrhnout takovou reformu eurozóny, ve které fiskální politika zůstává doménou národních států tudíž odpovědností národních parlamentů, ale zároveň navrhují mechanismy, které zvyšují jejich odpovědnost za rozpočtovou politiku, dále instituty, které mají omezit možnosti zadlužování států i kumulování problematických státních obligací v bilancích bank, zároveň robustní záchranné mechanismy pro případ státního bankrotu, včetně oddlužení a konečně reformu působnosti ECB, která dnes zachraňováním zadlužených států operuje mimo své pole působnosti. Svůj program označují za minimalistický a naprosto nezbytný, aby měnová unie mohla začít fungovat.

Prostě centrální strategií jejich přístupu je předcházení riziku a schopnost řešit krize, nikoliv sdílení rizik.

Shodou okolností v posledních dnech Evropská komise předložila k veřejné diskusi návrh na postupnou reformu eurozóny do roku 2025. Jde o velmi pečlivě připravený materiál, který by z eurozóny udělal finanční a ekonomický prostor podobný Spojeným státům americkým. Potíž je ovšem v tom, že naděje na politické prosazení tohoto dokumentu se podle mne také blíží limitně nule. Právě proto, že se snaží zavést instituty sdílení rizik, nutně narazí nad potřebu centralizace fiskálních politik. Přeloženo do srozumitelné řeči to znamená, že by rozpočty České republiky schvaloval Brusel. Není asi zapotřebí věšteckých schopností pro odhad, že při současné popularitě Evropské komise by se stěží našla politická strana, která by něco takového dokázala prosadit.

Pokusme se argumenty shrnout: naprostá většina ekonomů je přesvědčena, že se Evropská měnová unie ocitla ve slepé uličce a bez rychle provedených podstatných reforem se může zhroutit. Stačí nějaká vnější krize. Představme si třeba válku s Íránem nonšalantně zahájenou při zákusku ve floridském golfovém resortu Mar-a-Lago prezidenta Trumpa.

Evropská měnová unie stále nemá k dispozici záchranné nástroje, které by jí umožnily pružně reagovat na krize, jak to předvedl Obamův ministr financí Geithner při záchraně kolabujícího amerického finančního sektoru v roce 2008. Rychlost má přitom klíčový význam. Právě neexistence pravidel a institucí pro řešení krizí neumožnila eurozóně včas vyřešit řeckou dluhovou krizi, takže dospěla do rozměrů, které měly a mají pro Řecko katastrofální důsledky.Za tu katastrofu nenesou zdaleka vinu jenom Řekové.

Snad i dychtiví zastánci eura z našich velkých průmyslových podniků pochopí, že pokud se evropská měnová unie nepostaví na solidnější základ, je vysokým rizikem do ní vstupovat.

Vláda i prezident by však mohli výrazným způsobem přispět k racionalitě debaty o euru. Profesor Stiglitz má úzké vztahy na institut CERGE a nepochybně by rád přijel do Prahy na seminář o euru. Jistě by nebyl problém pozvat na něj ani autory knihy Odysseův komplex, popřípadě i někoho z Evropské komise. Bylo by velmi prospěšné, kdybychom o tak závažném kroku, jako je zavedení společné měny rozhodovali na základě co nejlepších expertních informací, nejenom politických úvah.