vyšlo v LN

Mostecká a Čapí hnízdo
Václav Žák

V minulých dnech švýcarský federální soud rozhodl o odvolání žalovaných manažerů v kauze Mostecká uhelná. Konstatoval, a to je důležité, že při privatizaci došlo k poškození českého státu. Co se tehdy stalo? Manažeři použili peníze Mostecké k tomu, aby si koupili její akcie přes nastrčené firmy. Když získali majoritu, „přemluvili“ stát, aby jim prodal 46 % svých akcí za „drobné“ 650 milionů.
Tím se jejich podíl vyšplhal skoro ke sto procentům a ten pak prodali Pavlu Tykačovi za tolik, že po vrácení peněz vyvedených na nákup akcií a dalších transakcích švýcarský soud zmrazil na kontech nových „vlastníků“ ještě 13 miliard. To je v principu stejné, jako kdyby šafář prodal pánův statek a dal mu z prodejní ceny necelých 10 %.

Pár otázek. Kdo představoval stát v době, kdy prodával svých 46 % akcií? Byla to vláda, v jejímž čele stál Miloš Zeman. Druhá otázka, musela to prodat? Odpověď: nemusela. Vlastnictví 34 % akcií představuje blokační minoritu. Bez souhlasu vlády by se manažeři, kteří inkasovali prémii za prodej téměř stoprocentní majority, miliardáři nikdy nestali. Jak je možné, že to vláda udělala, teď šetří policie. Prý jí to podstrčil nějaký „šikovný“ náměstek. Potřebujeme znát výsledek vyšetřování? Myslím, že ne. V době, kdy vláda prodávala svůj podíl, bylo veřejným tajemstvím, že akcie Mostecké skupuje management. Že by vláda se svými týmy expertů nevěděla, co znamená blokační minorita, lze vysvětlit jen dvojím způsobem. Buď byla naprosto diletantská, nebo věděla, že prodejem svého podílu pomáhá vytvořit prémii pro majoritního vlastníka a nevadilo jí to.

Ani jedna varianta není příliš voňavá. Jisté je, že kdyby se vláda o svůj podíl starala, na švýcarských kontech by nebyly žádné miliardy.
Takže z téhle fáze příběhu přichází o kytičku Miloš Zeman, spolu s ministrem průmyslu a dalšími členy vlády.

Pojďme dál. Ve Švýcarsku neprobíhá soud o privatizaci v České republice. Zde se soudily finanční transakce mezi složitými řetězci firem, které zavdávaly podezření, že šlo o praní špinavých peněz. Když se tím švýcarský soud začal zabývat, obrátil se na příslušné úřady České republiky a nabídl možnost přihlásit se jako poškozený do probíhajícího soudního řízení.

Vrchní státní zástupce Rampula v privatizaci Mostecké uhelné žádnou trestnou činnost neviděl. Když management peníze, které si „půjčil“ na nákup akcií, do podniku vrátil, prý k žádné trestné činnosti nedošlo, možná k porušení etických pravidel. Tragické svědectví úpadku práva.

Ministr financí Miroslav Kalousek to po něm opakoval. Takže podle pana exministra Kalouska bylo chování managementu, jehož činnost švýcarský soud ohodnotil několikaletými nepodmíněnými tresty a zabavením peněz, vlastně v pořádku. Jsou jenom dvě možnosti a zase ani jedna není lichotivá: buď ministr Kalousek neměl o fungování ekonomiky ponětí, nebo vědomě kryl trestnou činnost.

To je také ztráta kytičky, ne-li kytice. Vzhledem k tomu že švýcarské soudy odhadly poškození České republiky zhruba na 8 miliard korun, což je, z hlediska ztráty pro republiku ekvivalent sto šedesáti Čapích hnízd, je laxní postoj k vymáhání peněz, o které stát přišel podvodným jednáním managementu politicky neobhajitelný. Je víceméně šťastnou souhrou okolností, že odvolací soud teď ve Švýcarsku vytvořil prostor, aby se Česká republika o poškození znovu mohla ucházet.

Za chyby se má platit. Naštěstí máme k dispozici silnější nástroj než je spoléhání na policii a státní zastupitelství: hlasovací lístek.
Politici, kteří jsou spoluodpovědní za divoká devadesátá léta, by měli být už dávno z kola venku. Václav Klaus, který svou kuponovou privatizací bez kontroly kapitálového trhu umožnil kauzy, jako je Mostecká, už naštěstí stojí mimo politiku. Rampula už není vrchním státním zástupcem. Miroslav Kalousek - z mého pohledu bohužel - v Poslanecké sněmovně stále působí a tepe neřády všech – kromě těch svých. Je téměř neuvěřitelné, že mu to prochází. Kdyby voliči víc vsadili na výměnu problematických politiků, byl by veřejný život důvěryhodnější.

O Milošovi Zemanovi budeme rozhodovat zanedlouho. Kauza Mostecká ho určitě nešlechtí, horší je jeho otevřená snaha upravit ústavu směrem k posílení osobní moci neodpovědného prezidenta. Prezident není druhý premiér. Pokud jím touží být, ústavní systém rozkládá.

Česká republika by potřebovala dosáhnout toho, co se nepovedlo za první republiky, vyměnit generaci politiků-zakladatelů. Bohužel, s délkou pobytu v politice roste chuť zneužívat moc.