Reakce na diskusi k článku o sudetoněmecké kartě

K debatě o sudetoněmecké otázce

2009-11-12
Jak jsem čekal, přes moji prosbu se - až na výjimky - diskuse nezabývala tím, co se mělo dělat po roce 1989. Je to škoda. Nemá totiž smysl diskutovat o věcech, na kterých se nemůžeme shodnout.

Překvapilo mne, jak málo se ví o poválečné politice Německa. Nejen. že se politici SRN omlouvali při bezpočtu příležitostí za nacistická zvěrstva, ale vyplácením miliard marek odškodného dávali najevo, že jim nejde pouze o fráze. V roce 1988 navštívil kancléř Kohl ČSSR. Na jeho žádost byla do cesty zařazena návštěva Lidic, kde se poklonil památce obětí lidického masakru. V Německu byly tvrdě odsuzovány všechny pokusy relativizovat německou vinu např. odkazem na inspiraci Hitlera ve Stalinově Sovětském svazu atd. Asi jsem článek měl napsat ještě podrobněji.


Všem diskutujícím:
Položím soutěžní otázku: Co měl Bernd Posselt napsáno na plakátu při posledních volbách do Evropského parlamentu? Kdo odpoví správně, dostane ode mne výtisk časopisu Listy.

Pro paní Sylvu Šauerovou:
Děkuji Vám za reakci, velmi mne potěšila. Já jsem také optimista, ale zdá se mi, že dvacet let je už poměrně dlouhá doba a změny jsou malé. Chybí nám kritické myšlení, jak ostatně diskuse k článku hojně dokládá. Zřejmě ho neučí ani rodina, ani škola, a média se věnují spíš kampaním než osvětě.

Pro diskutující, kteří přemýšlejí o zodpovědnosti:
Není flagelantstvím přemýšlet o vlastní zodpovědnosti. Naopak, to je projevem mravní síly. Kdo se schovává za dějiny, nechová se dospěle. Díky za to, že takových příspěvků nebylo málo.

Pro diskutující, kteří tvrdí, že se nemělo dělat nic.
Dobře, ale proč česká strana vehementně vyžadovala odškodnění z německé strany? Proč jsme nenechali křivdy „spát spánkem spravedlivých“? Bylo férové, že jsme ho požadovali? Ale k bezpráví, které jsme spáchali sami, se postavili zády?
V článku jsem uvedl dva principy, podle nichž se organizovalo poválečné mírové uspořádání Evropy:
(1) spory nelze řešit násilím, o sporných otázkách je třeba jednat,
(2) v liberálním státě jsou nepřípustná všechna opatření, která nezajišťují individuální posouzení odpovědnosti za spáchané bezpráví.
Není flagelantstvím přistoupit na stejné podmínky, jaké požaduji od partnera. Spíš naopak. Abychom se k vlastní minulosti postavili čelem, vyžaduje odvahu, jak ostatně hezky dokládá většina příspěvků.

Taras napsal(a):
Pan Žák se zeptal: "Jak se měl po roce 1989 problém řešit podle principů, na nichž je založena evropská integrace?"
Pokud jsem v diskuzi něco nepřehlédl, tak se mu odpovědi nedostalo, přepírá se tisíckrát přeprané.
Zkusím odpovědět: Nijak.
***
Dobře, to je přímá odpověď. Ale pak mi řekněte, jestli byste na takovou argumentaci přistoupil, byv sudetským Němcem? Evropská unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů. To je citát z Lisabonské smlouvy. Je-li Unie založena na důstojnosti, nepovažoval byste vyjádření politování ze strany těch, kteří Vás vyhnali na základě aplikace principu kolektivní viny, za vyjádření respektu k Vaší pošlapané důstojnosti? Nota bene v situaci, kdy si česká strana doslova vynutila platby odškodnění ze strany Německa?

Pro značku Lex:
Váš postoj mne překvapil. Jak může člověk s právní erudicí souhlasit s nálezem Ústavního soudu? Proč se pozastavujete nad tím, že jsem nález kritizoval? V demokratické společnosti nejsou autority nekritizovatelné. ÚS není papež. Rozhodnutí každého orgánu musí obstát před racionální kritikou. Jestli máte za to, že by prestiži ČR uškodilo, kdyby se ÚS odmítl Dreithalerovou stížností zabývat a prohlásil právní poměry nastolené dekrety za nedotknutelné, tak se obávám, že se mýlíte. Naopak, pokus soudce Čermáka omlouvat princip kolektivní viny uměle zkonstruovanou kolektivní odpovědností, kterou pro jistotu přisoudil celé Evropě, je přece z právního hlediska doslova komický.

kdosi napsal(a):
Češka:
snahy vypátrat konkrétní viníky konkrétních činů byly, v 90. letech jsem v rámci své profese v některých takových případech spolupracovala s PČR. Ovšem pokud policie dostane oznámení "ve věci zavraždění čtvrt milionu sudetských Němců" (což skutečně takové oznámení bylo, autory byla skupina českých intelektuálů, ze jmen pamatuju už jen Ludvíka Vaculíka), tak co má, proboha, policie objasňovat? (..) Obecně se o těch vyšetřovaných událostech dalo říci, že šlo o krajně nepřiměřenou reakci českých orgánů (nelze určit, zda vojska, četnictva či tzv. Rudých gard) na střelbu nacistických funkcionářů, ukrytých v obci (při tom byl jeden z německých antifašistů, spolupracujících s Čechy zastřelen a jeden postřelen). Několik dní po té se do obce vydalo trestné komando...
Tohle uvádím jen pro ilustraci, nevím, do jaké míry je to typické.
08.11.2009 18:39:34
***
Ano, stojí za to si připomenout, jak jsme se zabývali minulými zločiny.
Přikládám úryvek z článku, který jsem napsal o situaci po druhé světové válce:

Tocov
Minulost někdy ožívá zcela nečekaně. V prosinci 1996 podala paní Sigrid M., narozená na Silvestra 1940 v dnes neexistující vesnici Tocov blízko Kadaně, u generálního spolkového zástupce v Karlsruhe oznámení o spáchání vraždy v obci Tocov v červnu 1945. Za dva roky, v prosinci 1998, bylo rozhodnuto, že se trestní vyšetřování bude provádět orgány České republiky. Vyšetřovatel o rok později, v listopadu 1999, věc odložil s tím, že nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni jeho rozhodnutí přezkoumal a - dodejme naštěstí - jeho rozhodnutí neshledal správným.
Co se v Tocově vlastně stalo? Přesně se to neví. Podle výpovědí svědků žijících v SRN i po vyhledání dostupných listinných materiálů proběhly události zřejmě následovně: dne 25. května 1945 přišli do Tocova dva němečtí antifašisté z Kadaně, kteří působili v improvizované bezpečnostní službě kadaňského národního výboru. Šli do domu občana J. B., v němž se ukrývala jedna nebo více osob, zřejmě nacistů. Při jejich příchodu se na z domu střílelo. Jeden z nich byl zastřelen, druhý zraněn. Ukryté osobě (osobám) se podařilo uprchnout.

Den na to bylo v Tocově vyhlášeno stanné právo. 5. června 1945 byla na Tocov podniknuta trestní výprava. Proč, o tom se z roku 1945 zprávy nedochovaly. Podle zprávy vypracované oblastní úřadovnou Státní bezpečnosti v Mostě v roce 1947, která případ přešetřovala, 2. června 1945 se v Tocově střílelo na československou policejní hlídku z kulometu a byly na ni vrženy 3 granáty.
Trestní výpravu nařídil posádkový velitel spolu se správcem okresního úřadu. Při ní se v obci našly zbraně, ačkoliv podle stanného práva měly být odevzdány nejpozději 26. května večer. Podle zprávy Státní bezpečnosti se velitel jednotky odebral ke starostovi a dal si předložit seznam všech v obci bydlících Němců. Z nich vybral 7 funkcionářů NSDAP, které určil k popravě. Poté jednotka shromáždila veškeré obyvatele obce na silnici před hostincem a počet 7 určených k popravě byl doplněn na 21. Všech těchto 21 mužů bylo před shromážděnými Němci veřejně zastřeleno. Popravu provedli samopaly 4 vojíni čsl. zahraniční armády, jejichž jména se nedala zjistit. Mezi popravenými byl i otec paní Sigrid M. Za několik dní potom pak byly zastřeleny celé rodiny, v jejichž domech se ještě našly zbraně.

Ze zprávy vůbec neplyne, že lidé, kteří byli 5. června 1945 popraveni, měli jakýkoliv vztah ke střelbě na policejní hlídku nebo porušili vyhlášení stanného práva. Vyšetřovatele Státní bezpečnosti, z jejichž protokolu je uvedený citát, to také vůbec nezajímalo. Uzavírají svou zprávu jednoznačně: během šetření nezjistili, že by k popravě došlo z pohnutek zištných, osobních nebo jiných, jež nejsou ve shodě s ustanovením zákona č. 115/1946.

Jinými slovy, poprava civilistů, kteří byli vybráni jako rukojmí, byla podle jejich názoru naplněním § 1 zákona, podle něhož jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.

Je zřejmé, že klíčem je výklad toho, co znamená spravedlivá odplata. Ať však tento pojem vykládáme jakkoliv široce, stěží může překročit meze, které považují za nepřípustné mezinárodní normy upravující chování v době války. Zastřelení rukojmí tedy zcela jistě spravedlivou odplatou nemůže být. Vyšetřovatele Státní bezpečnosti - v roce 1947 - to evidentně vůbec nenapadlo.
Co je však velmi zarážející, nenapadlo to ani vyšetřovatele v roce 1999. Vyšetřovatel stíhání odložil právě s odkazem na to, že čin pokrývá § 1 zákona č. 115/1946. Značně tím podpořil stanovisko sudetských Němců, požadujících zrušení zákona, že jeho účelem bylo omilostnění poválečného násilí na Němcích.
Státní zástupce se však se stanoviskem vyšetřovatele neztotožnil. Ve svém rozkladu poukázal na to, že se v případě Tocova skutečně mohlo jednat o trestný čin, na který se zákon č. 115/1946 nevztahoval. Potrestání viníků však podle něj není možné, protože všichni zodpovědní činitelé, které se podařilo zjistit, již nežijí.

Co říci na závěr? Nastolení demokratického režimu po nedemokratickém je velmi obtížné: ponížení a frustrace, které nedemokratické režimy produkují jak na běžícím páse, svádějí "demokratické" politiky, aby na nich založili legitimizační mýty, které zneužívají k získávání voličské přízně. Zákon č. 115/1946, který měl sloužit k ochraně odbojářů, byl v rámci mocenského zápasu vykládán tak extenzivně, že pokrýval i evidentní revoluční excesy. To však, podle mne, není důvodem pro jeho rušení. Za případy, podobné případu Tocov, však pozůstalým po obětech přísluší přinejmenším omluva. Měli bychom učinit vše, co je v našich silách, abychom viníky podobných případů vypátrali a odsoudili. Dlužíme to sami sobě. Fakt, že současní vyšetřovatelé policie jsou ochotni střílení civilistů považovat za spravedlivou odplatu, je víc než varující.


Béda napsal(a):
Ještě jednu otázku pro pana Žáka a ty, kteří se ztotožňují s jeho článkem.
Jak by podla jejich představ měla po válce ČSR řešit tzv. otázku sudetských Němců? Nechat je v pohraničí a individuálně soudit? Jak by si v takovém případě představovali udržení zákonnosti v oblastech obývaných sudetskými Němci? Nemohly by být důsledky takového jednání pro sudetskou populaci ještě mnohem fatálnější nežli jejich vysídlení do Německa?
08.11.2009 14:11:50


Vážená značko Béda, ve skutečnosti o to vůbec nejde. Minulost se stala, nedá se odestát. Teď ale žijeme ve stejném politickém prostoru i s našimi bývalými spoluobčany. Při hledání východisek z minulých křivd je lhostejné, jestli tehdejší řešení považujeme za nutnost nebo omyl či ještě něco horšího. Teď je třeba jednat. Viz poznámku ke značce Taras.

Vlk
Němečtí rytíři jsou jiná káva. Troufnu si tvrdit, že kdyby s jmenovali jinak - například benediktini, samaritáni, či Křížovníci s červenou hvězdou, majetek by měli dávno zpět. S e svým jménem - Řád německých rytířů mají prostě smůlu. Přesto, že jejich nárok je založen na tom, že prokazatelně pomáhali republice v době ohrožení, přesto, že byli okamžitě zrušeni Hitlerem, přestože představení i členové skončili v koncentráku a přesto, že jim návrat majetku byl přiznán čsl. soudy někdy koncem roku 1947.. Jen jim to jaksi nestihlo být doručeno, protože přišel vítězný Úmor a komunisté řád rozpustili a členy pozavírali. Prostě nebylo komu doručit. Takže to nikdy nevstoupilo v platnost.
Pozoruhodné na obou kauzách je ovšem to, že daleko blíže má k majetku Kinský než rytíři. Jakkoliv návrat jejich majetku d o rukou současného vídeňského velmistra by byl docela vážnou minulou. Ale to je jiná píseň a tu tady nezpíváme. (…)
08.11.2009 12:30:43


No, to je zase na delší výklad. Zaprvé, řád dnes používá jméno Bratři německého řádu Panny Marie Jeruzalémské. Situace Řádu nebyla tak idylická. Velmistr Řádu v Bruntále zdravil vztyčenou pravicí pochodující zástupy na prvního máje roku 1938, pokud si vzpomínám. To ovšem nebránilo Hitlerovi, aby okamžitě po záboru Sudet majetek řádu konfiskoval.

Ale to skutečně pomiňme. Ve skutečnosti se spor, o kterém mluvíte, vztahoval na aplikaci dekretů na majetek německých řádů, nejenom Řádu německých rytířů. Nejvyšší správní soud judikoval, že se dekrety na řádový majetek aplikovat nemají, ale s jakým odůvodněním: protože nejde o majetek soukromý, ale veřejnoprávní. Tehdy totiž byli přesvědčeni, a podle mne správně, že církevní a řádový majetek nemá soukromoprávní statut. Řádu byl majetek zabaven podle dekretů, NSS s tím nesouhlasil, ale po únoru 1948 už se jeho rozhodnutí nedoručilo…


vlk napsal(a):
Pane Žáku,
Pověsil jste s e m úplně jiný blog , než jsem čekal. Tenhle není o příčině, ale o následcích. A navíc, jak už řekl přítel Karel Mueller, jste dokonce zakázal diskusi o té příčině. Promiňte, ale těžko pak mluvit o následcích!
Proto nemohu jinak, než ocitovat projev Edvarda Beneše z r. 1947, tuším , že předneseného v Táboře. Což je nepodstatné. Podstatné je to , co Edvard Beneš předvídal, že se nejspíš stane. A ono se to – bohužel – stalo.
Vážení spoluobčané,
v nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939.
Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli poprávu na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti.
Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.
Může se stát, že se najdou „čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu.
Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.
Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a jeho spoluzakladatele M.R.Štefánika. Vedlo by to k zániku obou našich národů.
Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době.
Váš dr. EDVARD BENEŠ
Praha, květen 1947
08.11.2009 12:29:24


Text, o kterém píšete, neznám. Velmi ale pochybuji o jeho autenticitě. Prezident Beneš byl sociolog a psal přesně. Nemohl napsat, že dekrety vydal na základě rozhodnutí velmocí. Postupimská konference probíhala od 17. července do 2. srpna 1945. Dekrety měly následující dataci:
• 5/1945 Sb. - Dekret presidenta republiky ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů
• 12/1945 Sb. - Dekret presidenta republiky ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa
• 16/1945 Sb. - Dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech
• 27/1945 Sb. - Dekret presidenta republiky ze dne 17. července 1945 o jednotném řízení vnitřního osídlení
• 28/1945 Sb. - Dekret presidenta republiky ze dne 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci
• 33/1945 Sb. - Ústavní dekret presidenta republiky ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské
• 108/1945 Sb. - Dekret presidenta republiky ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy

Jak vidíte, pouze poslední dekret mohl reagovat na výsledky jednání velmocí.
Ovšem pro otázku, co jsme měli dělat po roce 1989, je to opět irelevantní.


grössling
V článku mi schází Váš názor na kroky a doporučení, které by podle Vás měly být učiněny na obou stranách, aby se o tomto pozůstatku války mohlo říci, že je většinově oboustranně uzavřen konsensem (podobně jako v usmíření francouzsko-německém například).
A ještě pohled přinejmenším středoevropský mi v něm scházel. Málo se píše, že bez stanoviska Polska, nebo Slovenska a Maďarska ( Rumunska ) půjde vždy jen o polovičaté řešení.
08.11.2009 09:49:20


O tom, co se mělo dělat, jsem se zmínil na závěr článku.

Je dobře, že jste připomněl mezinárodní rozměr. Usmiřování mezi Poláky a Němci začalo už v šedesátých letech. V roce 1965 poslali polští biskupové Orędzie biskupów polskich do ich niemieckich braci w Chrystusowym urzędzie pasterskim; tedy pastorační dopis svým německým bratřím. Šlo o pozvání na oslavy tisíciletého výročí pokřesťanštění Polska, které se konaly v roce 1966. V tom dopise se biskupové obraceli nejen na katolíky, ale i evangelíky. V něm byla věta „odpouštíme a prosíme za odpuštění“.

Dalším důležitým mezníkem byla návštěva kancléře Willyho Brandta v Polsku v prosinci 1970 v rámci tzv. Ost-Politik, tedy politiky smíření s východním blokem. Brandt spontánně poklekl před památníkem povstání ve varšavském ghettu. Za to se stal mužem roku časopisu Time a dostal o rok později Nobelovu cenu míru. Prostě v Polsku nebyla otázka vztahu k Německu tabu jako u nás.

Polský ministr zahraničí Bartoszewski ve své řeči ve Spolkovém sněmu (duben 1995) prohlásil: „Polsko získalo zpět politickou suverenitu. Dospělo však i k suverenitě duchovní. Jejím měřítkem je pocit morální odpovědnosti za celé dějiny, které mají, jako vždy, své světlé i temné stránky. Jako národ, který byl válkou zvlášť postižen, jsme získali zkušenost i s tragédií násilného vysídlení a s tím spojeného násilí a zločinů. Máme na paměti, že tím byl dotčen i bezpočet německých obyvatel a k pachatelům patřili i Poláci. Rád bych otevřeně řekl: litujeme individuálních osudů a strádání nevinných Němců, kteří byli postiženi důsledky války a ztratili svou vlast.“ Slyšeli jste – kromě omluvy Václava Havla, kterou napsal jako soukromá osoba - podobný výrok od libovolného českého politika?


Hahahaha napsal(a):
(…) kdyby nebylo Posseltů, Bachmannových, Žáka, Doležala a jim podobných, kteří furt vytahují kostlivce z jejich hrobů -, tak by o tom taky nevěděli. (…)
08.11.2009 04:44:31


Jenom velmi nepozorný čtenář může srovnávat moje názory s názory pana Doležala. Je třeba rozlišovat. B. Doležal podepsal Smíření 95, které jsem ve svém článku kritizoval, a je zastáncem hledání společného názoru na dějiny. Já jsem přesvědčen, že tudy do budoucnosti cesta nevede.


F1 napsal(a):
Velmi zajímavý a poučný článek. Měl by doznat větší publicity, aby si dosud zažité školní informace mohlo přehodnotit více lidí. Souhlasím, smíření se sudetskými Němci nás v budoucnu stejně nemine. Prvním krokem je osvěta.
Mne by navíc zajímaly informace o třech věcech, kterými sudetští Němci argumentují:
1) rozdělení českých zemí na českou a německou část plánoval prý již Palacký se svým německým partnerem (snad na sněmu v Kroměříži)
2) oddělení německé části z Československa připouštěl prý i Beneš před r.1938
3) etnické vyčištění české části Československa požadoval prý Beneš v nějakém projevu před r.1938.
Rád bych se nechal poučit, nejsem historik.


Děkuji za uznání.
ad 1) Zřejmě se tím myslí tzv. punktace. http://cs.wikipedia.org/wiki/Punktace.

ad 2) Ano. Na mírové konferenci v roce 1919 navrhoval takovou úpravu hranic, kterou by se Československo zbavilo asi 800 000 Němců. Kupodivu, ani posléze „sudetští“ Němci tehdy netíhli k Říši. Německý velvyslanec, hrabě Wedel, psal v červnu 1919 z Vídně do Berlína depeši, ve které popisuje, že Češi byli ochotni odstoupit ašský výběžek stejně jako šluknovský a frýdlantský, ale „čeští“ Němci tím nadšeni nebyli.

ad 3) Před válkou jistě ne. Po návratu z války např. v projevu na Staroměstském náměstí v Praze 16.5.1945 řekl:
„Bude třeba nově formovat politické strany a zredukovati jejich počet proti době předválečné, nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést. Heslem naším budiž: Definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky.“
Je ovšem třeba mít na paměti, že to je projev pronesený bezprostředně po návratu z exilu po válce, která proměnila svět.