Psáno pro ČRo6

Číst politické projevy nepatří k nejzáživnějším úkolům politických komentátorů. Leč nedá se nic dělat. Analýzou projevů lze zjistit, jak politické strany či jejich vedení vnímá sebe - a z toho usoudit, co se od nich dá očekávat v budoucnosti. Je přitom zřejmé, že se objektivní soudy očekávat nedají, vždyť jsme na půdě stran. Jenže právě míra odtržení stranické interpretace od reality je důležitým vodítkem pro posouzení chování strany v budoucnosti.
Předseda Topolánek rozdělil ve svém projevu minulost na pět etap.
První etapou byly, cituji: Roky obnovy, léta 1990 – 1993. Byly to roky budování parlamentních a tržních institucí, obhajoby "svobody a kapitalismu", prosazování tržních reforem. Byly to roky naděje, optimismu, ale i ochoty k utahování opasků. Byla to zlatá éra novodobé české pravice,“ řekl předseda Topolánek.
Ano, Klaus a ODS měla drive. Spuštění transformace i rozdělení státu patří ke zvládnutým úkolům. Dnes je ale přece zřejmé, že právě v těchto letech se udělaly hrubé chyby. Místo snahy podřídit privatizaci ekonomickým ohledům ji Václav Klaus zcela podřídil politickému úspěchu. Heslem dne bylo „Vaše kuponová knížka volí pravici“ a výroba českých kapitalistů v privatizaci se zhasnutými světly. Obrovská korupce, která tak ve společnosti zapustila kořeny, od té doby ovlivňuje politiku.
Druhou etapu předseda nazval Roky úpadku v létech 1994 – 1997. Cituji:
Charakteristikou této doby bylo postupné opouštění reformního étosu. Ostrá rétorika jen cudně zakrývala fakt, že budujeme klasický socialistický stát blahobytu. Obrovskou chybou této doby navíc byla rezignace na budování právního státu. Konec citátu. To už zdánlivě představuje sebereflexi. Jenže na jakých základech se měl budovat právní stát, když vládní koalice postavila celou transformaci na výrobě národních kapitalistů? Nešlo o rezignaci na právní stát, zvolená cesta transformace prostě s právním státem nemohla mít nic společného.
Opět cituji: Toto období, kdy nám docházel dech, bylo zakončeno pádem vlády, který nebyl zaviněn ani opozicí, ani jednotlivci ve vlastních řadách, ale odporem koaličních partnerů a faktickým rozštěpením ODS. Přišla první vážná politická krize České republiky nazvaná Sarajevský puč. Konec citátu. Zvláštní. Jak se mohla ODS rozštěpit bez viny jednotlivců ve vlastních řadách? Ve skutečnosti poslanecký klub, který nejlépe viděl marasmus každodenní politiky, Lájose Bácse atd., už situaci nechtěl trpně snášet. Nešlo o puč, ale o převzetí odpovědnosti za mrtvé duše, černé peníze a rozsáhlou korupci. Bohužel, strana ani členská základna neměly představu, jak hluboko politika klesla. Václav Klaus proto uspěl s geniální tezí o „Sarajevském atentátu“.
Třetí etapou byly podle pana předsedy Topolánka roky hanby v létech 1998 – 2002.
Prý místo rozšiřování koaličního potenciálu ODS učinila politický obchod, který se ukázal v delším horizontu jako nevýhodný. Cituji: Opoziční smlouva nám mravně zlomila páteř, posadila levici definitivně do sedla a dostala ODS do izolace. ODS měla sice vliv, což se počítá, ztratila poprvé hodnověrnost, což ji poznamenalo. Nechali jsme si dokonce ukrást i samotný termín občanské společnosti. Výsledkem byla zasloužená a hanebná prohra v roce 2002. Konec citátu.
Opoziční smlouva byla ve skutečnosti normální dohodou o menšinové vládě. Bohužel, přišla velmi rychle po mobilizační kampani proti levici, kterou mnoho lidí, včetně novinářů, nevydýchalo. Ačkoliv se v letech opoziční smlouvy odstranila systémová korupce privatizací bank, a podporou investic se zmnohonásobil příliv zahraničního kapitálu, stále se daří dávat těmto letům nesmyslné ódium korupce. Ve skutečnosti se Klaus zachoval státnicky: aby se republika zbavila vlád, které nemají podporu ve sněmovně, chtěl střídání vlád s jasným politickým programem. On měl ovšem za to, že se ČSSD znemožní a ODS pak lehce vyhraje volby. Trochu se přepočítal.
Čtvrtou etapu předseda Topolánek nazývá roky naděje v létech 2003-2006. Jistě, vždyť se stal předsedou ODS. Cituji: Pro Českou republiku to byla ambivalentní doba. Na jedné straně světová konjunktura a úspěšné reformy z počátku 90. let přinesly slušný ekonomický růst. Na druhé straně přišla legislativní smršť namířená proti občanským svobodám. Konec citátu. Jenže za hospodářský úspěch mohla privatizace bank a podpora zahraničních investic Zemanovou vládou, ne v uvozovkách „úspěšná“ reforma z devadesátých let. A legislativní smršť byla nutná právě proto, že Klausovy vlády neudělaly téměř nic z úkolů, které Česká republika musela splnit, aby mohla vstoupit do Evropské unie. Takové hodnocení už hraničí se sebeklamem.
Ale pojďme dál. Cituji: ODS se vrátila ke svým kořenům, k Poděbradským artikulům. Zároveň se nám dařilo hledat a nacházet širší občanskou podporu, rozšiřovat náš koaliční potenciál a nabízet naše pravicové zboží v přitažlivějším obalu. Konec citátu. Ve skutečnosti zklamaná ODS z druhého volebního neúspěchu nastoupila cestu nulové tolerance a kritizovala vládu hlava nehlava. Měla úspěch. Aby ne. Dařilo se jí retušovat vzpomínky na opoziční smlouvu a hlavně, vlády premiérů Špidly, o Grossovi ani nemluvě, patřily k nejslabším. Vidina předčasných voleb a vysokého vítězství vedla k takovému tlaku na slabého premiéra Grosse, že podal demisi – leč místo předčasných voleb a fiaska sociální demokracie obnovil do té doby málo známý premiér Paroubek velmi rychle voličské preference ČSSD. Na politické scéně se objevila kauza Kořistka, předzvěst technik, které se v politice začaly používat. Místo vítězství se ODS dočkala plichty.
Konečně se předseda Topolánek dostal k páté etapě – Roků bojů v letech 2006 – 2009. Cituji: Po těžkých bojích a neuvěřitelných obstrukcích ze strany levice se nám podařilo doslova ze země vydupat trojkoaliční vládu. Vládu s křehkou podporou, vládu heterogenní, ale vládu odhodlanou a schopnou dohody. Tento kabinet, přes všechny potíže, které provázely jeho práci, pokládám za dlouhodobě obrovský přínos pro českou politiku. Po dlouhých letech, kdy byla česká politika ve spárech klientelismu a úzkých lobbistických zájmů, kdy byla hodnotově naprosto vyprázdněná, tak došlo k renesanci politiky jako takové. Konec citátu.
Jak to bylo ve skutečnosti? Šrámy, které obě velké strany utrpěly během předvolební kampaně, výčitky o zneužívání policie, Kubiceho zpráva atd. vedly k tomu, že normální komunikace mezi ČSSD a ODS přestala být možná. Na politické scéně se opět objevila nulová tolerance, teď pro změnu ze strany ČSSD. Tzv. „přebíhání poslanců“, do té doby spíš okrajové, se stalo běžnou výbavou vládnutí. Prezident zcela nestandardně pověřil Topolánka dvakrát sestavením vlády. Nestabilní vláda sklížená za pomoci disentujících poslanců ČSSD rozpoutala ve sněmovně boj. Kompromis bylo možné nalézt jenom tam, kde na tom měly zájem vlivné lobby.
Boj na parlamentní půdě se přestěhoval i do ostatních institucí, zejména na půdu Ústavního soudu, který pod tlakem dělal závažné chyby. Násilně protlačovaný vládní reformní balík včetně zápasu o poplatky ve zdravotnictví soud zcela rozštěpil. Boj vyvrcholil pádem vlády v polovině předsednictví EU. O tom, že by se česká politika vymanila ze spárů klientelismu, nemohlo být ani řeči, viz dárek 70 miliard, který obě strany – za asistence i jiných poslanců - nadělily ČEZu.
Co s tím nadělením? Nelze předpokládat, že by se česká politika dokázala dohodnout na zásadních cílech, pokud v čele ODS a ČSSD budou stejní lidé. Výměnu však může iniciovat jedině jejich výrazný neúspěch ve volbách. Osud země na několik příštích let tak rozhodnou občané.