Návrh na novoroční vzdělávací předsevzetí: Zvěme děti mnohem častěji k rozmýšlení a plánování toho, co se ve škole bude dít.

Konec starého roku, začátek nového. Tradiční čas pro ohlédnutí za tím, co bylo, a pro zamyšlení nad tím, kudy dál. Děje se tak v řadě oblastí lidského konání a školství není výjimkou. Mnozí si do nového roku dávají různá předsevzetí. Přidám návrh jednoho takového jako možnost pro všechny učitele v Česku, kteří by se jím chtěli nechat inspirovat.

Novoročním anketám a článkům o vzdělávání v roce 2019 zatím dominují témata jako: platy učitelů, obědy ve školách zdarma, známkování vs. slovní hodnocení. Nejsou nevýznamná, přesto mi hlavou běží mnoho dalších. Z kupy myšlenek vybírám jednu.

Škola, která (ne)zajímá
Podle mezinárodních výzkumů mají čeští žáci vůbec největší nezájem o školu a nejmenší nadšení k tomu, co se v ní děje, ze všech zemí OECD. Třetina českých školáků před dvěma lety uvedla, že do školy chodí neradi. Zřetelný nárůst byl mezi první a pátou třídou. Čeští žáci zároveň uváděli nejnižší míru pocitu sounáležitosti se školou. Důvodů, proč české děti škola tolik nebaví, je samozřejmě celá řada. Někde leží větší část z nich na straně škol, jinde jistě i na straně dětí a rodičů. Můj návrh novoročního vzdělávacího předsevzetí reaguje právě na tento stav. A zní: Zvěme děti mnohem častěji k přemýšlení i rozhodování o tom, co se ve třídě i celé škole bude dít. Zažili jste někdy sami ten rozdíl v tom, jak je pro vás zajímavý a atraktivní (a co vám přinese) workshop toho, kdo vás do něj od začátku zapojuje, kdo se na začátku ptá po tom, co od školení čekáte, a podle toho uzpůsobí svůj program, oproti tomu, kdo nastoupí a jede svůj předem připravený monolog? S jakým zápalem a zaujetím jste se učili bruslit nebo jezdit na kole ve chvíli, kdy jste sami chtěli, a jaká to byla řehole, když vás někdo dospělý k učení něčeho nového tlačil? Ze své zkušenosti a z řady setkání vím, že na českých školách je už dnes spousta učitelů, kteří se o podobný přístup snaží, jak to jen jde. Za to jim patří velký dík a uznání. Ve školách, kde učí, by se jim pro to mělo dostávat náležité podpory.

Já a můj projekt
Je mi zároveň jasné, že české školy (ani česká veřejnost) neudělají vbrzku žádnou zásadní proměnu ani úkrok směrem ke svobodnému vzdělávání, ve kterém by si děti mnohem více samy určovaly, čemu se budou kdy ve škole věnovat. Přesto existuje řada drobnějších prvků, o nichž si myslím, že se můžou prosadit téměř na každé škole a můžou přispět k tomu, aby škola děti více bavila a považovaly ji i za “svůj prostor”. Nejde jen o častější zařazování skupinové práce a jiných forem výuky oproti stále převažující frontální výuce od katedry. I podle České školní inspekce totiž v českých školách nadále převažuje více aktivity na straně učitelů než žáků. Ve škole to přitom může vypadat i jinak a nemusí to znamenat to, že v nich vládne anarchie a děti se nic nenaučí. Ve školách, se kterými spolupracujeme, a které pracují s prvky vzdělávacího konceptu Škola Můj Projekt, máme například zkušenost s takzvanou Výukou v projektech. Některé školy této výuce věnují část téměř každého dne, některé část každého týdne. Děti si během ní samy určují témata a vlastní projekty, kterým by se chtěly věnovat. Společně s učitelem mluví na začátku o tom, co by chtěly při svém projektu vytvořit. Mají přitom dvě podmínky: a) něco nového se přitom naučit, b) mít nějaký přínos, pomoci někomu/něčemu kolem sebe. Už na prvním stupni tak vzniká celá řada zajímavých aktivit - od nového označení tříd a šatních skříněk, přes nové prvky školní zahrady až po anketu o tom, proč se plýtvá jídlem ve školní jídelně i s návrhy, jak vše zlepšit. Děti si v projektech od první třídy samy určují cíl, prostředky i čas, který budou na uskutečnění celé věci potřebovat. Zpravidla jde o nejoblíbenější část výuky, o které děti i učitelé na vyzvání dokážou dlouho a se zaujetím mluvit. A že by se přitom nenaučily to, co mají umět? Ani zdaleka. Při výrobě krmítka, natáčení videa nebo výrobě deskové hry se toho mnohdy naučí tolik jako za podobnou dobu v několika předmětech najednou. Součástí projektu je i prezentace výsledků projektu ostatním, při které se děti učí kromě samotné prezentace i zpětně vyhodnocovat, co se jim při projektu povedlo i co by příště mohly udělat jinak.

Šťastný a společný
Nechci tvrdit, že by se v českých školách mělo od nového roku dělat jen to, s čím přijdou samy děti. Ale i v běžných předmětech jako je matematika, čeština nebo angličtina, je myslím možné, i přes pevně daný řád a naditý balík toho, co je třeba kdy odučit, přizvat děti mnohem častěji k plánování a společnému přemýšlení o tom, čemu a jak se věnovat, na co se zaměřit více, na co méně, co už někdo zná a může to sám představit ostatním, co děti opravdu zajímá a o co zatím zájem moc nejeví. Můžeme také mnohem častěji dávat dětem na výběr, propojovat jejich zájmy a reálný život se školním učivem, zapojovat je více do hodnocení tím, že budeme třeba společně nastavovat jeho kritéria nebo pracovat více s vrstevnickým hodnocením či sebehodnocením.

Zajímavé je sledovat i to, že čím více se v českém školství mluví o školách nebo dětech, se kterými jsou nějaké problémy - ať už to jsou odborná učiliště nebo průmyslovky s vysokým počtem neúspěšných maturantů, školy v okrajových regionech nebo děti, které jsou příliš živé nebo s nedostatečnou podporou a zázemím v rodině - tím menší bývá porce jejich zapojení a podílení se na tom, co se kdy ve škole bude dít. A v těchto případech nebývá míček zdaleka vždy jen na jejich straně hřiště. Možná by toto předsevzetí a tyto kroky mohly pomoci zlepšit situaci právě i v těchto bolavých oblastech českého školství. Tak tedy: PF 2019: Šťastný a společný!