Očkování je jedním z hlavních nástrojů, který v tuto chvíli máme pro zvládnutí pandemie bez katastrofických scénářů. Aby fungoval co nejúčinněji, potřebujeme jej přiblížit co největšímu počtu z nás. Více empatie by v tom mohlo být velmi dobrým pomocníkem. Její nedostatek je však dlouhodobý problém celé české společnosti.

Moje žena mi občas říká, že empatie není zrovna má silná stránka. Možná i proto o ní dost často přemýšlím a i přes zmíněné se o ni čas od času stále snažím. Stále častěji se mi slovo empatie dostává na mysl v souvislosti s další vlnou pandemie koronaviru a celospolečenskou debatou o očkování proti tomuto onemocnění.

Právě více empatie je to, co mi v celé této debatě velmi schází. Její nedostatek se ukazuje jako dlouhodobý problém celé české společnosti – projevuje se to v řadě dalších situací a témat jako jsou případná podpora migrantům nebo problémy spojené s chudobou a sociálním vyloučením části populace. Desetiletí strávená v komunismu vystřídaná ostrým střihem lety raného kapitalismu v tom měly na společnost zřejmě silnější dopad, než bychom si chtěli připustit. Každé podobně polarizující téma pak ukazuje, jak těžko se nám o něm diskutuje a jak nesnadno koná.

Zavolejte, vyslechneme vás
Probíhající střety nad očkováním jsou toho zářným příkladem. Jedno ze známých obecných doporučení posilující empatii v mezilidských vztazích zní – zkuste se vžít do situace člověka, se kterým mluvíte. Mám za to, že v případě snah vlády, politiků, ale i očkované části společnosti o co nejvyšší počet naočkovaných obyvatel republiky se toto v posledních měsících moc neděje. Možná jsem to přehlédl, ale nevím o tom, že bych zaznamenal někoho z politiků, kdo by k neočkovaným mluvil tímto způsobem: Vím o vašich obavách z očkování, rozumím tomu. Pokud byste o nich potřebovali mluvit, ozvěte se na tuto infolinku, kde o nich s vámi s klidem a respektem budou mluvit vyškolení profesionálové. Základem empatie je totiž uznání pocitů toho druhého, ať už jsou jakékoliv. Z úst nové předsedkyně sněmovny Markéty Pekarové Adamové jsme přitom v tomto týdnu slyšeli, že pokud někdo nad očkováním váhá, ať se podívá na počty hospitalizovaných a umírajících bez očkování, a podle toho se rozhodne. Když si představím sám sebe v kůži člověka, který nad očkováním váhá a obává se ho, toto tedy není ten důvod, který by mé obavy zmírnil nebo mě jich úplně zbavil. Stejně tak, když si představím sebe jako váhajícího nad očkováním, jak sleduji drastickou státní reklamu se slogany „Uvěřili dezinformacím“ nad těly mrtvých. Zmírnila by tato sdělení mé obavy? Ani náhodou.

Chceme, abyste tu s námi byli co nejdéle
Jeden konkrétní příklad: představte si, že vaší babičce lékaři doporučili velmi náročný zákrok, který jí může pomoci od onemocnění, které ji ohrožuje na životě. Je ale možné, že tento zákrok může mít i některé nežádoucí účinky, které můžou mít jiný dlouhodobý dopad na její zdraví. Ona se tedy takové operace velmi obává a zvažuje, jestli ji podstoupit. Co v takové situaci uděláte? Seberete ji a odvezete bez velkých řečí do nemocnice (někteří možná ano)? A nebo s ní budete o všem dlouho a trpělivě mluvit, budete jí vysvětlovat, co jí čeká, čemu to pomůže, že ji máte moc rádi a že chcete, aby tu s vámi mohla být co nejdéle? Právě takový přístup by teď zřejmě potřebovala slyšet část české společnosti. Tj slova jako: Jste občané České republiky, jste její nedílnou součástí a záleží nám na tom, abyste tu mohli žít co nejdéle. Chápeme vaše obavy, pojďme o nich mluvit i o tom, co pro vás můžeme konkrétně udělat, aby se zmírnily. Lidí, kteří striktně odmítají očkování, je mezi těmi, kteří ho nemají kolem deseti procent, zhruba šedesát procent je váhajících.

Sociologové jako Daniel Prokop zároveň dlouhodobě upozorňují na to, že součástí úspěšné snahy o co nejvyšší počet očkovaných a co nejúčinnější prosazovaní protipandemických opatření mají být kromě represivních kroků i ty pozitivní a podporující. Možnost uhradit náklady spojené s nutnou dovolenou a cestováním za očkováním, finanční podpora pro očkované, apod. Poslední pozitivní motivací státu směrem k očkování přitom byla, pokud vím, letní soutěž o iPhony v očkovacích centrech.

O neempatii těch, kteří se ze zásady očkovat nechtějí (a nemají k tomu zdravotní důvody), není třeba obšírněji psát. I ta je zřejmá. Mám jen za to, že ta se jen tak sama od sebe nezmění a přemýšlím tedy více o tom, co můžu změnit já na své straně, aby došlo k posunu.

Určitě platí to, že očkování je jedním z hlavních nástrojů, který v tuto chvíli máme pro zvládnutí pandemie bez katastrofických výsledků a bez tisíců lidí, kteří přijdou zbytečně o život. Aby tento nástroj fungoval co nejlépe a aby nás dovedl k tomuto cíli, potřebujeme najít co nejúčinnější nástroje k tomu, jak s ním pracovat a jak ho přiblížit co největšímu počtu z nás. Více empatie by v tom podle všeho mohlo být velmi dobrým pomocníkem.


Update: Dnešní společná tisková konference dvou premiérů a především vyjádření některých zdravotníků během ní jsou v tomto ohledu vítanou změnou přístupu.