Probíhající pandemie přinesla českým školám mnoho nového - některé příležitosti jim však prozatím stále unikají.

Je ráno, zvoní budík. U první ranní kávy zkontrolovat emailovou schránku, odpovědět na několik nejakutnějších zpráv. Naposledy si zkontrolovat prezentaci, přihlásit se do online prostředí, kde za pár minut začíná první z dnešních hodin online výuky. Tak v posledních týdnech vypadá běžné pracovní ráno mnoha českých učitelů. Řadě z nich se výrazně změnily pravidelné návyky i způsob práce, na který byli léta zvyklí. Téměř všichni byli během několika dnů hozeni do vody a měli se naučit plavat, resp. seznámit se s novými technologiemi, s novými způsoby komunikace v online světě i s přípravou a realizací výuky v takovém prostředí. V novinových článcích i na sociálních sítích převládá radost z toho, jak rychle se učitelé i žáci na nečekanou a zcela novou situaci dokázali adaptovat. Mluví se o tom, že uzavření škol a potřeba vyučovat na dálku je obrovskou příležitostí pro změny v českém školství a jeho posun k větší kvalitě. Ano, optimismus i radost jsou v řadě případů na místě. I přes příležitosti, které současná situace přináší, je zde však řada oblastí, které zůstávají nevyužity.

Škola jako místo setkávání

Koronavirová krize toho českým pedagogům i žákům přinesla opravdu mnoho - především v rozsahu využívání informačních technologií (na dotazy České školní inspekce odpovědělo 21 procent učitelů prvního stupně základních škol a 12 procent učitelů z druhých stupňů, že digitální technologie pro distanční formy vzdělávání nevyužívali před uzavřením škol vůbec nebo prakticky vůbec). Zároveň ale současná situace i mnoho důležitého odnesla. A nejsem si zcela jistý, zda si tu ztrátu české školství uvědomuje a snaží se s ní adekvátně pracovat. Jde o to, že dlouhodobé uzavření škol znemožnilo žákům a učitelům pravidelná setkávání, každodenní osobní kontakt, vytváření a posilování mezilidských vztahů. Z kontaktů mezi žáky a učiteli i žáky navzájem v mnoha případech zmizely tak důležité prvky jako jsou souhlasné pokývání po zajímavé odpovědi, nechápavý výraz při nedostatečném vysvětlení, úsměv při pobavení ostatních, oslabující pozornost, když není výklad záživný. Na většině škol probíhá komunikace s žáky prostřednictvím emailů, kdy jim do schránek pravidelně přistávají zadané úkoly, které žáci po vypracování odesílají zpět učitelům. Školy, které se pustili do online výuky, která pravidelný osobní kontakt alespoň částečně nahrazuje, jsou v menšině. Moderní škola přitom nemá být zdaleka jen místem pro přenos informací a přenášení vědomostí od učitelů směrem k dětem. Právě tvorba vzájemných vztahů, vzájemné interakce a vytváření sociálních vazeb jsou nedílnou součástí kvalitního vzdělávání pro další uplatnění žáků v životě. Významný rakouský filozof a pedagog Rudolf Steiner k tomu napsal: "Pedagogika je umění, které vzniká mezi všemi zúčastněnými." Kvalitní škola (nejen podle něj) nemá stát jen na tom, kolik a s jakou úspěšností toho pedagog nasype do svých žáků. Příležitost uvědomit si tento fakt a nezaměřovat výuku na dálku jen na přísun informací a kontrolu jejich zdárného přijetí české školy pravděpodobně nevyužily v takové míře, v jaké mohly.

Důvěřuj, ale prověřuj

Další oblastí, která zůstala trochu stranou pozornosti, nebo v podobném módu, v jakém byla před pandemií, je oblast důvěry v žáky a ve schopnost jejich samostatného učení - v to, že si ho dokážou sami organizovat i určovat si v něm priority. Současná situace je přitom exkluzivní možností pro to, aby se žáci každodenně rozvíjeli v řadě dovedností, které budou moci využívat po zbytek života. Mohou se učit organizovat si svůj čas, sledovat jakým způsobem a v jaké prostředí se jim lépe učí, vybírat si zdroje, ze kterých budou čerpat, i rozsah, který chtějí jakému tématu věnovat. Namísto toho u řady pedagogů zůstala převažující potřeba mít věci (i žáky) pod kontrolou. Na sociálních sítích se opakovaly dotazy, jak je možné sledovat a kontrolovat aktivitu žáků, jak je možné omezit čas na odevzdání úkolů, a podobně. Zajímavé jsou v této souvislosti i nejčastější obavy učitelů, které uváděli v odpovědích na dotazník společnosti Kalibro. 58 procent oslovených učitelů se obává toho, že si žáci při dlouhodobém uzavření škol dostatečně neprocvičí probranou látku. 53 procent se obává, že žáci látku dostatečně nepochopí a 46 procent se bojí, že žáci ztratí motivaci k učení. Mezi českými učiteli je samozřejmě mnoho těch, pro které výše uvedené neplatí - vedou žáky k učební autonomii, rozvíjí jejich kompetence. Díky za ně. Právě tito učitelé (i jejich školy) mohou z tohoto přístupu k žákům nyní skvěle těžit.

I přes optimismus a nadšení z posunu ve využívání informačních technologií však u leckterých českých pedagogů převažuje pocit, že předávat informace a vědomosti je to, co ve škole dělat musí, budování vztahů a rozvoj dovedností a osobností žáků je pak bráno jako to, co dělat mohou - když na to zbyde čas. Přispívá k tomu řada tlaků na učitele - ty ze strany státu (v podobě toho, co je uvedeno ve vzdělávacích dokumentech určujících, co mají učitelé odučit), tlaky jednotných zkoušek (srovnávací zkoušky, státní maturita) i tlak řady rodičů. Tyto tlaky by mohl zmírnit například konsenzus nad tím, co je ze současných vzdělávacích obsahů tím skutečně podstatným, podpora větší spolupráce pedagogických pracovníků (aby veškerá tíha neležela jen na učitelích) nebo rozšíření možností poskytování zpětné vazby od známek i k dalším různým způsobům hodnocení. Rozvoj osobnosti žáků je přitom opravdu klíčový - vlastní motivace k učení, schopnost organizovat si svůj čas, dávat si priority a ty sledovat se v těchto dnech ukázaly pro úspěšné vzdělávání ve ztížených podmínkách jako klíčové. Ve chvíli, kdy se na řadě míst uvádí, že krize podobná té současné, se v nejbližších letech může opakovaně vracet, je na místě ptát se i po tom, jestli bychom na ni neměli žáky i sebe ve školách začít připravovat už dnes.