Zajímalo by mě, jak dlouhý kus života si musí člověk „odžít“ aby se stal z naplaveniny právoplatným občanem města. Nezjišťovala jsem si, jak je tomu v ostatních městech a obcích, ale i když nám bývalé vedení města říkalo, jak se na nás mladé rodiny město těší, stal se tak trochu opak pravdou. Ovšem to mi nevadí, moc na nějaká taková prohlášení nedám. Je samozřejmě fakt, že z hlediska zákona se členové rodiny stanou občany v momentě, kdy se přihlásí k trvalému pobytu. To však neznamená, že se automaticky stanou skutečnými a hlavně integrovanými občany města, občany komunity. Nejprve totiž musí prokázat vážný úmysl městu „neublížit“ a také to, že mu spíše chtějí svojí přítomností pomoci. Zdá se Vám to trochu úsměvné?
Před rokem jsme se k premiérovi nedostali, letos se to v nové výzvě s názvem Nevládky a krize 2009, podařilo. Tak si říkám, že to asi bude odpovědnějším přístupem pana premiéra.
BUŤI je slovo z romštiny, které znamená práce, zboží nebo výrobek. Zdroj www.cesky-zapad.cz. Zatím, co jsem jako kulisu o třech volných dech, sledovala pořad ČT 24, který mapoval každý krok papeže Benedikta XVI, probíhalo u nás doma něco, co se asi dá nazvat jarním úklidem, který jsme na jaře nestihli. Cílem všeho snažení, byl nejen úklid, ale kompletní reorganizace bytu, díky vymodleným úžasným skříním. Téměř jsem nespala, protože jsem musela využít výborné deratizační nálady, díky které nastalo vyřazování všeho, co nepotřebujeme.
Otevřela jsem poslední Reflex a málem mi vypadly oči z důlků. Najednou jsem si nebyla jistá, zda čtu opravdu Reflex a nespletla jsem si (ve zmatenosti sobě vlastní) v trafice časopis. Zkontrolovala jsem titulní fotku, která mě možná měla varovat.