Na konci této úvahy hodlám striktně logickou a empirickou cestou dospět k závěru, že nešikovní lidé jsou mnohem šikovnější než lidé šikovní.

Vždycky jsem obdivoval šikovné lidi bez ohledu na obor nebo činnost, ve kterých se svou manuální zručností excelovali. Čím víc jsem sám sobě připadal nešikovnější, tím víc lidí s vrozenou šikovností jsem ve svém životě potkával.

Zatímco sám jsem se při vaření obyčejných špaget trestal vyteklou vodou na plotně, těstovinami nalepenými na dně hrnce a často i na podlaze a vůbec v širokém okolí zasviněného sporáku, oni mě bezděčně zesměšňovali svými famózními kuchařskými kreacemi. Obyčejné zabalení vánočního dárku do ozdobného papíru bylo pro mě malým utrpením, zatímco šikovní lidé byli bez nejmenších problémů brzy hotovi a svůj skvělý výsledek ještě korunovali nejrůznějšími mašličkami a kytičkami. Oprava čehokoliv v domácnosti či na zahradě je pro nás nešikovné existenciálním problémem plným pochyb a nejistoty, pro šikovné čistou radostí – práce jim pod rukama jenom kvete a zdá se, že samotný proces opravy je mnohem důležitějším a zábavnějším důvodem k tomu něco opravovat, než že je to rozbité.

Až v poslední době jsem se problémem manuální zručnosti začal zabývat hlouběji. Mnohem bedlivěji sleduji ve svém okolí počínání lidí šikovných i těch méně obratných. Dospěl jsem ve svém pozorování k takovému mistrovství, že již po několika otočkách vařečky v hrnci nebo pár úderech kladiva do hřebíku a často už jen samotným uchopením nástroje bezpečně poznám, do jaké skupiny ten který člověk patří. Takto podrobným a bedlivým výzkumem jsem dospěl k onomu překvapivému závěru, který jsem předeslal hned na začátku. Jak je to možné?

Šikovný člověk potřebuje, dejme tomu, pověsit novou garnýž. Zatímco nedbalý pozorovatel jeho počínání se kochá, jak si šikovný člověk při této činnosti skvěle vede, my pozornější si všímáme detailů a sledujeme, jak jeho aureola v našich očích pomalu uvadá. Pomineme-li, že i šikovnému člověku občas ze štaflí upadne hmoždinka nebo se vrací do garáže pro jednu věc třikrát, zjišťujeme najednou, že hladký a radostný průběh celé operace je vykoupen překvapivě pochybnou kvalitou jeho práce.

Při bedlivém a nezaujatém pozorování najednou sledujeme, že se všechno dalo změřit přeci jen přesněji, že díra, kterou šikovný člověk vyvrtal, je o něco větší, než měla být, a že při sádrování zbytečně vyvrtaného prostoru zafláká zeď i podlahu pod dírou nadbytečně velkým množstvím vody i sádry.

Nešikovný pozorovatel takového pracovního procesu se spolu s šikovným kutilem raduje, jak mu jde práce krásně od ruky, jak sebevědomě a brilantně si počíná, přesto se nakonec nemůže zbavit dojmu, že garnýž nevisí úplně rovně a že ta hmoždinka na jedné straně ze zdi povážlivě vyjíždí. A hlavně: kdyby si to býval byl udělal sám, trvalo by mu to jistě mnohem déle, stálo by ho to mnohem víc energie, soustředění a pečlivosti, ale ve finále by jeho dílo bylo mnohem dokonalejší. A to už vůbec nemluvím o tom, že po sobě perfektně uklidí, což šikovný člověk udělá jen zřídka. On nemusí, je přece hvězda.

Cožpak u věšení garnýže, tam je to ještě legrace. Jsou však obory lidské činnosti, kde může jít v otázce šikovnosti a nešikovnosti o život! Ano, mám na mysli lékaře. Šli byste na operaci k chirurgovi, kterému práce pod rukama jenom kvete, který párkrát bezděčně mávne skalpelem a je hotov? Nebo raději k někomu, komu se nervozitou třeba i malinko třese ruka, ale který si dá záležet na každé desetině milimetru, kterou poctí svou bedlivou pozorností?

Já osobně, kdybych někdy nedej Bože musel na operační sál, poprosil bych před tím pana primáře, jestli by mě nemohl svěřit nějakému nešikovi. Usínalo by se mi pak mnohem klidněji.