Proč po dvou filmových adaptacích (a několika literárních parodiích) potřebuje někdo udělat ze slavné Larssonovy trilogie Milénium ještě komiks? Pravděpodobně první odpověď, která vás okamžitě napadne, bude zahrnovat balíky peněz a nenasytnost autorových dědiců. Ostatně známý případ marného boje Larssonovy dlouholeté partnerky Evy Gabrielssonové za alespoň nějaký podíl na výdělcích, o který se s ní nehodlají dělit spisovatelův otec a bratr, komicky připomíná bohatou a smrtelně rozhádanou rodinu Vangerových z Larssonovy knihy. Já se tu však nechci zabývat něčí domnělou chamtivostí, takže odpovím na úvodní otázku úplně jinak: Komiks je tu proto, abychom si na něm mohli ukázat, jak zajímavým a pozoruhodným nosičem příběhů může být.



Komiks na první pohled vypadá jako knížka a rád bych zdůraznil, že v případě prvního ze dvou dílů Mužů, kteří nenávidí ženy skvěle připravená a bezchybně vytištěná a zpracovaná. Snad pro tuto podobnost mnozí mylně považují komiks za podkategorii literatury. A s tím souvisí další podobnost s literárním dílem - rychlost čtení. Můžete příběhem procházet docela pomalu, vychutnávat si každý detail, dávkovat si četbu po malých úsecích. Nebo můžete thrillerem proletět a nedočkavě pádit k rozluštění záhady.

Jenže komiks je především médium vizuální. A to si na příkladu adaptace Larssonovy knihy můžeme díky citlivému scénáři skotské autorky Denisy Minaové ukázat také velmi názorně. Ta si totiž na rozdíl od mnoha jiných scenáristů dobře uvědomuje vizuální sílu komiksu a nesnaží se vyprávět mnoha zbytečnými slovy to, co dobrý výtvarník dokáže zachytit na papíře gestem, mimikou, barvami... V jejím komiksu se hodně mluví, když je potřeba vysvětlit souvislosti jednotlivých případů, ať už jde o okolnosti zmizení Harriet Vangerové nebo soudního sporu Mikaela Blomkvista s finančním magnátem Hansem-Erikem Wennerströmem. Kde je to však jen trochu možné, postavy zbytečně nemluví, nevysvětlují. A často sledujeme příběh zcela beze slov, což je vůbec ten nejlepší způsob, jak v komiksu vyprávět příběhy a předávat emoce.

A nejen tím má komiks mnohem blíže k filmu. Komiksová adaptace stejně jako ta filmová, vybírá z literární předlohy vždy jen ty nejdůležitější a nejzajímavější scény. A nebo ne. Denise Minaová tak může v komiksu upřednostňovat na první pohled méně důležité okamžiky ze života Lisbeth Salanderové, návštěvy matky v ústavu, noční život či lesbické vztahy a více se zaobírat i okolnostmi Blomkvistova odchodu z Milénia. Tento autorčin postup je však také bohužel příčinou poněkud pomalejšího a zdlouhavějšího začátku. A v neposlední řadě i kvůli tomu skončí první polovina příběhu (tedy tato kniha), aniž by se obě hlavní postavy vůbec setkaly. Pátrání po Harriet přitom ještě ani pořádně nezačalo.

Pokud jde o vizuální stránku komiksu Muži, kteří nenávidí ženy 1, musím se samozřejmě zastavit u výtvarníků. Jsou dva. Argentinec Leonardo Manco kreslí dějovou linku Lisbeth, jeho styl je temnější, zrnitější. Mikaela Blomkvista kreslí Ital Andrea Mutti, jehož kresba je čistější a jasnější. Obecně však není kresba ničím, co by zkušeného komiksového čtenáře jakkoliv uchvátilo. Je však přehledná, srozumitelná, komiks se dobře čte a díky barvám dokáže navodit velmi podmanivou atmosféru, která nám spolehlivě pomůže ponořit se do hlubin příběhu.

Vizuálně komiksu (stejně jako filmu) védodí Lisbeth. Ať chcete nebo ne, Lisbeth je tak trochu Pipi Dlouhá Punčocha pro dospělé. A to je taky možná odpověď na smysl komiksové adaptace - charakterově i vizuálně výrazná postava je pro komiks jako stvořená.

Ano, vždycky budou nejvíc slyšet hlasy, že komiks na svou literární předlohu či filmové adaptace nemá, ale téhle detektivce komiks sluší. Škoda, že Stieg Larsson nestihl napsat všech deset plánovaných knih Milénia. Takové pořádné série mají totiž komiksoví čtenáři vůbec nejradši.

Muži, kteří nenávidí ženy 1
Denise Mina, Leonardo Manco, Andrea Mutti
Přeložil Luděk Janda
Počet stran 152, brož.
ISBN 978-80-7294-845-1
Nakladatelství Host 2013