Poznámka na okraj debaty o státních maturitách - přírodní vědy versus humanitní disciplíny.

Následující poznámka mě napadla při četbě podnětného textu Karla Lippmanna ke státním maturitám, snad může být v diskusi na toto téma, která průběžně probíhá i na blozích Aktualne.cz, inspirativní.

Jeví se mi, že státní maturity mohou dávat dobrý smysl tam, kde jde o kumulativní typ poznání a jeho metodologie má povahu logické struktury - tedy v oborech jako jsou matematika a fyzika. Z podstaty těchto oborů je zřejmé, že i při různých metodách výuky je možné/nutné dospět k ověřitelným stejným výsledkům - soubor okrajových podmínek lze vyjádřit axiomaticky (v tom spočívá co je nezbytné umět nazpaměť) a příklady lze spočítat pomocí logického odvozování. Snad to může dávat smysl v teoretické části českého jazyka - pokud se u maturity zkouší např. syntaxe, gramatika apod., nebo u těch pasáží dějěpisu, kde je nutné ověřit suchá historická fakta, i když tam už začíná problém.
Ten problém, který nastává u všech nekumulativních oborů - tedy humanitních disciplín. Tendence převést zkoušení na testy nutně vede k jakési "axiomatizaci" celého tohoto pole - tedy vytváření kánonů, které je třeba si osvojit k projítí zkouškou. Kánony v literatuře či ve všech uměních vedou studenty od prožitku k memorování - jaký vztah k látce tam může vzniknout? Pro porozumění textu či jakémukoli artefaktu v jeho kontextu, či způsob jeho interpretace se mi jeví smysluplnější v ověření tradiční zkouškou.
V otázce státních maturit se mi jeví, že se málo diferenciuje mezi těmito dvěma polohami - což vede buď k paušálnímu odmítnutí státních maturit jako celku, nebo naopak jejich prosazování i tam, kde to nemá smysl.