Před Vánoci loňského roku zemřel Karel Vachek, přesně před rokem jsem jeho dílu a osobě zde věnoval obsáhlejší vzpomínku. O letošních Vánocích visel na hlavní budově FAMU transparent na jeho počest, s jednou z jeho pedagogických myšlenek, k niž se má smysl vracet stejně jako k celé jeho tvorbě.

Loni v tento den v osmdesáti letech odešel filosof projevující se skrze několikero různých médií — Karel Vachek. Žil od roku 1940 do roku 2020. Měl rád kulatá čísla a pak vybraná nekulatá — zejména 4 a 27 (obě transformační) a 68 (zlomové).

Jak později zjistil jeho syn, Karel Vachek byl po přivezení do nemocnice pozitivně testován na covid. Byl ve špatném, navíc prudce zhoršeném stavu a zesnul rychle. Stihnul tak náhodou být v márnici s mužem téhož — jinak dost neobvyklého — jména, který zemřel o den dříve.

Někteří z nás jsme zase po čase zjistili, že když nám před pár lety věnoval svoji knihu Teorie hmoty, datum dedikace je právě datem jeho posledního dne. Jakákoli esoterika mu byla protivná, ale jevy tohoto typu, zrozené realitou, jej fascinovaly a rád se o ně dělil — o ty dva poslední, kterým byl přítomen, se tedy alespoň takto dělím za něj.



Na fasádu FAMU před Vánoci vyvěsili transparent s tváří Karla Vachka a jeho citátem: „Nikoho nelze nic skutečně podstatného naučit.“ Měl by tam zůstat napořád, aby si lidé, kteří tam chodí, připomínali něco podstatného znovu a znovu, až se vědomí toho paradoxu stane jednoho dne převládající normou a škola zachrání svou uměleckou podstatu.

Předpokládám, že ze stejných důvodů mají policisté na dveřích všech svých aut nápis „pomáhat a chránit“ a daly by se najít i další příklady. Třeba i hradní vlajka s nápisem „Pravda vítězí“. Někdy je princip, který má být ztělesňován, natolik křehký, že je asi lepší jej fixovat i na tváři či povrchu objektů, které se k němu vztahují, aby mohl být na stejném místě znovu zažehnut, i pokud by snad vše podstatné uvnitř na nějakou dobu dočista vyhasnulo.

V posledních letech se Vachek intenzivně zabýval reflexí a formulací provokativních hledisek společenské změny, kterou procházíme, a kterou vetknul i do názvu svého posledního filmu „Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie“.

Své základní teze k reflexi této změny se snažil vetknout i do řady svých veřejných vystoupení (z těch naživo stojí za shlédnutí například rozhovor s Danielnou Drtinovou na DVTV), přičemž za jeden z nejprovokativnějších bodů jeho myšlení o nutné proměně společenských institucí byla stále více se vyjevující nutnost spravovat věci veřejné napřímo, s vynecháním politické třídy jako převodního mechanismu.

Měl za to, že tak jako dřívější klíčové změny v redistribuci moci způsobily technologie („parní stroj odstranil aristokracii“), komunikační sítě ohlašují jasnou možnost správy veřejných věcí přímou demokracií.

Vynořování nejrůznějších autokratických postav ve vůdčích pozicích politické scény i v nejrůznějších částech demokratického světa považoval za symptom a performance reality, která má občany přivést k úvaze, že je třeba přemýšlení o dosavadních institucích obrátit: ne hledat a usilovat o obsazení klíčových pozic dosavadních struktur lidmi, kteří dostojí jejich původnímu určení, ale naopak hledat nové struktury, které lépe vyjadřují přenos a výraz politické vůle lidí do aplikované praxe. Komunikační síť považoval za nástroj této nevyhnutné změny.

Zázrak neortodoxního myšlení, poselství o nutnosti prolamovat svůj osud a provozování směšného mistrovství, které jako jediné může obsahovat moudrost a poznání (narozdíl od toho vážného), zůstalo v jeho filmech, textech i obrazech, jež nadále zůstávají pro mnohem víc lidí neobjeveny než objeveny. I proto je dobré je připomínat. Ale vlastně ne moc. Ať si tu cestu a svazek klíčů k němu najde každý sám — s jedním klíčem si rozhodně nevystačí.

Může začít třeba dvouhodinovou kompozicí Magazínu Průvan věnovaného jeho odkazu nebo si vyčlenit tři až pět hodin uvolněného soustředění na některý z jeho neuchopitelných filmů, které jsou snadno dostupné jen za pár korun. Sám si ten moment nepamatuju, ale už víc lidí mi říkalo o silném zážitku s Vachkovým dílem, kterému předcházelo později reflektované poznání, že tomu „museli v průběhu nejprve v sobě dát šanci.“

Jako by si Vachek ten svůj odchod koncem prosince plánoval jako poťouchlou performanci, aby tak i dál, po svém naplňoval jakési souladné i alternativní poselství Vánoc…

EDIT 10.1.2022
Vzácnou vlastností Karla Vachka bylo vést lidi k výkonům, které je v nejširším slova smyslu přesahují. A zůstává tomu tak i po jeho odchodu :-)


zdroj: Facebook Michaela Jiřince


Vyšlo v Deníku Referendum.