Ač v čase velkých témat, dal jsem sem tuto miniaturu - úvodník aktuálního čísla Dok. revue - které najdete tento týden coby přílohu Literárních novin.

Před několika lety jsem se blíže zabýval houbami, z čehož mi zůstalo (i ve filmu) pár obrazů, ke kterým se občas v myšlenkách vracím. Mykolog demonstroval rozprostraněnost zárodků nejrůznějších kultur hub a plísní v každém kousku půdy tím, že vzal malý vzorek, rozpustil jej ve vodě a dal do živného substrátu, který nabízel živiny pro co nejširší druhové spektrum. Za pár dní všechny misky obrostly nejroztodivnějšími chlupatými „housenkami“ a „koláči“ různých barev a tvarů – podle jednotlivých druhů. Často se prolínaly a jen některé z nich měly pevný okraj. To byla většinou penicilia. Vytvořila si svůj vlastní prostor a dokázala udržet tvar, kvést a své spory z něj posílat dále do světa. V substrátu nicméně mělo šanci jen to, co narostlo rychle. Spory „pomalých“ hub už neměly místo, navíc misky se substrátem postupně vysychaly – ale to už stihly ty, co vykvetly, své výtrusy dávno poslat dál.
Žijeme v době bohaté na substrát, naklíčí kdeco. Ale času se nedostává. Blíží se jihlavský festival a když se dívám na program, který je tak různorodý, jedno jediné má dozajista společné: filmy zde promítané vznikají pracně a dlouho. Jsou to „pomalé houby“, které rostou v meziprostorách, tak trochu substrátu navzdory, v kontextu stále se zrychlujících kapacitních norem televizní výroby, v meziprostorách existujících většinou jen díky výztuži fondu pro podporu kinematografie, které umožňují udržet vlhkost na hranici přežití. V tomto aspektu tkví racio odporu řady tvůrců k televizím: nabízí spoustu příležitostí, ale tak málo z nich počítá s druhy potřebujícími delší růst a zrání. A čím méně takových naroste až do konce, tím méně se jich vysemení – a poptávka klesá. A její měření má velkou váhu. Sám princip tvorby je vlastně v kontrapozici s dobou: snaha zjistit předem, co lidé chtějí a na to reagovat nabídkou je tolik ceněná. Čím blíže je od zjištění, co lidé chtějí, k tomu jim „to“ dát, tím je nabídka „přesnější“ a legitimnější: i odtud plyne zkracování času. Čím víc ale tuto metodologii přebírají kulturní instituce a instituce veřejné služby, tím víc se vzdalují své podstatě: vytvořit substrát i pro takové druhy, které rostou dlouho. Možná i tím byly nástrojem společenského vědomí k udržení myšlenky, že život a jeho podmínky je třeba vnímat v delších časových perspektivách. A to nemusí být řeč o nějaké věčnosti, stačí si vzpomenout na horizont indiánů, kteří se při důležitých rozhodnutích snažili pojmout vývoj na sedm generací dopředu. Není ale tato perspektiva v dnešní době už příliš děsivá?