V poslední době byli Češi hned dvakrát vystaveni zkoušce loajality s USA a NATO, a to v případě použití nervově otravného plynu novičok k nedokonané vraždě otce a dcery Skripalových a chemickém útoku Bašára Asada proti svému obyvatelstvu na předměstí Damašku. V obou případech bylo za hlavního viníka označeno přímo či nepřímo Rusko a Vladimír Putin jako jeho prezident zvlášť.

V českém i zahraničním tisku přitom byla publikována řada námitek a pochybností, zda se oba útoky odehrály tak, jak o tom politici USA, Velké Británie a Francie informovali, včetně racionálních argumentů poukazujících na skutečnost, že oba útoky jejich údajným původcům více uškodily, než jakkoli pomohly. Zkoumání toho, zda naši spojenci v NATO lhali či nelhali, není předmětem toho článku. Pro naše potřeby stačí, když si řekneme, že - s vysokou pravděpodobností - lhali. Víme také, že by to nebylo poprvé, viz údajné chemické zbraně v Iráku. Za druhé víme, že pravdu se s největší pravděpodobností nedozvíme, neboť obě strany přijdou s „neprůstřelnými důkazy“ potvrzující jejich verzi dané události.

A teď otázka do pranice: „měli bychom stát za svými spojenci z NATO, i když víme, že nám lhali, nebo o pravdivosti jejich tvrzeních máme vážné pochybnosti“?

Naši politici měrou vrchovatou naplňují bonmot Jiřiny Šiklové: „raději se mýlit s Obamou, než mít pravdu s Putinem“. Ministr zahraničí Stropnický a ministryně obrany Šlechtová jednoduše uvěřili, že Asad útok chemickými zbraněmi skutečně provedl a s útokem USA, Anglie a Francie souhlasili. Andrej Babiš jej na svém twitterovém účtu rovněž podpořil, stejně tak jako předsedové všech pravicových stran. Jediným „sabotérem“, který nevěřil a chtěl o použití chemických zbraní důkazy, byl prezident Miloš Zeman. Měl z nich někdo pravdu? Podle mého soudu nikdo.

Správná odpověď spočívá v tom, jak výrok Jiřiny Šiklové čteme: „zda jde o to, kdo z obou prezidentů má pravdu či o otázku loajality, bez ohledu na to, kdo má pravdu“. Jistě se mohu mýlit, ale já bonmot Jiřiny Šiklové čtu spíše ve druhém slova smyslu, jako český výraz solidarity s NATO a Západem, jehož se cítíme být součástí, než kdo měl pravdu. Jinými slovy čeští politici měli útok podpořit ne kvůli tomu, že uvěřili chemickému útoku, ale proto, že jsme členy NATO a nebudeme si pochybami kálet do vlastního hnízda. Národu vláda měla podat souhlas s útokem na Sýrii tak, že z její strany šlo o výraz solidarity se spojenci bez ohledu na to, jak se věci skutečně udály. Lidé by gesto solidarity pochopili a vláda by ze sebe neudělala pitomce, že věří chemickému útoku, který s velkou pravděpodobností vůbec nenastal.

K vlastnímu chemickému útoku: prezident Trump avizoval, že chce ze Sýrie brzy stáhnout vojska a i ten nejpitomější český ministr si mohl spočítat, že jediné co nesměl Asad udělat, aby Američany skutečně odešli, byl právě chemický útok. A on, jako naschvál, udělá takovou botu?! K případu Skripal: malajští vyšetřovatelé uvedli, že bratr severokorejského vůdce Kim Čong-nam byl na letišti v Kuala Lumpuru otráven nervovým plynem VX, který mu byl nastříkán do obličeje. Konstatovali, že po útoku byl okamžitě mrtev a už mu nešlo pomoci. Skripalovi měli být otráveni mnohonásobně silnějším novičokem a oba útok přežili!! Svatá prostoto! To jsou agenti severokorejských tajných služeb lépe vycvičeni, než ti ruští? Je smutné, že jak český premiér, tak i ministři ze sebe dělají takové prosťáčky.

A co říci na závěr? Zvykněme si na skutečnost, že z NATO nelze jednoduše odejít jako z nějakého rybářského spolku. NATO nás vystoupit nenechá, protože by tím ztratilo:

1/ území, kde může operovat,
2/ vojáky k vedení války,
3/ odběratele zbraní.

Co od nás, jako svých členů, očekává je maximální a bezpodmínečná loajalita, ať se děje, co se děje. Do NATO jsme vstoupili dobrovolně, protože jsme chtěli patřit na Západ. Teď tam jsme a nezbývá nám nic jiného, než se chovat podle starého českého přísloví: „kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti“.