My, dříve narození, máme při podobných příležitostech, jakou byl široce medializovaný projev Václava Klause na vrcholném mezinárodním fóru OSN o změnách klimatu, jednu nespornou výhodu: jsme z totality zvyklí stydět se za své prezidenty. Ten pocit jsem posledních cca 15 let takřka už neznal a skoro na něj zapomněl. Teď se mi tedy vrátil, a to s plnou parádou.
Zdánlivě má celá grantová „kauza“ racionální jádro: nerovné podmínky soutěže, zvýhodnění konkurence. Odtud i žaloba u Evropského soudu. Argumentace zní: jsou-li v jednom městě dva pekaři a nabízejí rohlíky, nelze jednoho zvýhodnit dotacemi a druhému nedat nic.
Zmatečné dění kolem grantové politiky pražského magistrátu zamotalo hlavu mnohým, naposled hladinu mýtů a nepravd výrazně zvýšil i Josef Herman, který dokonce sáhl až urválkovské metaforice a hovoří o „grantovém vředu“ (Léčba pražského grantového vředu bude bolet, LN 6. 9.). Ani slůvkem se nezmínil o bezprecedentním (doufejme, že nikoli definitivním) rozhodnutí radního Milana Richtera pozastavit grantové řízení na rok 2008, jímž byla jen kvůli jednomu zhrzenému ješitovi, jenž neuspěl ve veřejné soutěži a rád by si zachoval jiný, méně transparentní způsob přidělování veřejných peněz, zasazena dotud nebývalá rána těm v celé kauze nejnevinnějším – rozsáhlé neziskové kulturní sféře, jejž žadatelé tvoří cca 90% všech subjektů, závislých na grantech.
Josef Herman píše, že odborníci v grantové komisi, konkrétně Marta Smolíková a já, „odmítli osobní odpovědnost za současnou situaci“. Dále zmatečně píše, že dva arbitři přes divadlo (tentokrát pro změnu Nina Vangeli a já) v komisi „prosadili své“, například „odstřelili“ jakési hudební projekty. Druhé tvrzení se částečně vyvrací samo, jen pro Hermanovo poučení: v komisi se nic neodstřeluje, v komisi se diskutuje (mj. i o návrhu odboru kultury, posudcích nezávislých expertů i vstupu dvou referujících) a pak se hlasuje: těžko si představit, jak dva teatrologové mohou přinutit jedenácti dalších dospělých lidí k nějakému odstřelu hudebního projektu. Samozřejmě – a to tvrdím od počátku – kdyby v komisi sedělo 13 odborníků, muzikologů, kunsthistoriků, uměleckých kritiků, specialistů na různé divadelní druhy a žánry atd. a ne nadpoloviční většina úředníků, byla by jak ta debata, ta to hlasování kvalifikovanější (i Herman přece uznává, že je to „jeden z nejrozšířenějších způsobů grantového rozhodování“). Zato první Hermanovo tvrzení je lež jako věž, jíž nemyslivě papouškuje po radním Richterovi.
Tak tedy: grantová komise, v níž mají (což je myslím světová rarita) převahu politici, skutečně pouze navrhuje rozdělení dotací, její návrh jde do dalšího, dokonce dvoukolového schvalovacího mlýna magistrátu, jenž teprve rozhoduje. To je holá faktografie, nikoli zříkání se odpovědnosti. Jelikož ne vždy bylo finální rozhodování v souhlasu s návrhem komise, navrhoval jsem opakovaně (a marně), aby v těchto případech úředníci magistrátu komisi své korekce zdůvodnili, nic víc nic míň. A ústy členů naší komise (Smolíková, Vangeli) byli již před rokem a půl magistrátní úředníci upozorněni na existenci evropské normy de minimis, jež omezuje příliv veřejných dotací do podnikatelské sféry. To je zbavování se odpovědnosti? Já jsem se osobní odpovědnosti za jednání v komisi nikdy nezříkal a nezříkám, plně si za svými názory (byť jsou to názory jedné často přehlasované třináctiny) stojím, a jsem ochoten je kdykoli komukoli odborně zdůvodnit. Například jsem s to zdůvodnit, proč podle schválených, jasných a dokonce v brožuře magistrátu vydaných kritérií, s nimiž se Herman, Richter či Kratochvíl buď dosud neseznámili, nebo jsou mimo jejich rozlišovací schopnosti, jsem navrhoval finanční rozlišení, dejme tomu, Töpferovy Fidlovačky (kritérium „dostupnosti kulturních služeb“, „nadregionálního přesahu“ aj.) od srovnatelných scén v centru Prahy, jež nebudují stálý soubor, nejsou oceňovány v prestižních soutěžích či anketách atd. Nebo proč jsem plédoval pro čtyřletou dotaci třeba Pařízkově Komedii, jednomu z nejoceňovanějších divadel u nás i v Evropě, ač jako „eseróčko“ de iure odporuje zmíněným evropským směrnicím atd.atd. Stojí ale o takové věcné, odborné zdůvodnění vůbec někdo?
(Ohlédnutí nad dosavadním ohlasem románu o normalizaci)
„A protože nemají vlastních tváří
nosí je na kabátech
to své smýšlení…“ (Jan Zahradníček, u Noskové s.82)