Jak dlouho si to ještě necháme líbit?

Nejsem žádný nekritický příznivec odvolaného (ex)ředitele Národního divadla Ondřeje Černého – vážím si ho jako kultivovaného odborníka i skvělého divadelního manažera, ale také nikdy nezapomenu na pocity trapnosti, s nimiž jsem sledoval jeho servilní asistování jednomu z žel dlouhé řady (ne)kulturních primitivů v čele rezortu kultury, Jiřímu Besserovi a jeho náměstkovi pro černou práci Zdráhalovi.

SEMLELA HO VLASTNÍ MLÝNICE
Namísto toho, aby se Černý postavil totálně nepřipravenému, diletantsky zfušovanému pohlcení Státní opery Národním divadlem, jemuž se nevím proč navenek vznešeně, ve skutečnosti idiotsky říká transformace (Zdeněk Nejedlý přesně stejnému kulturnímu vandalismu říkal před pětašedesáti lety „sloučení“ neboli „fůze“), namísto toho, aby se jako vzdělaný profesionál tomuto nesmyslu vahou své osobnosti postavil a opřel se o odmítavé stanovisko tehdejšího šéfa Státní opery, převážné části odborné – i odborářské – veřejnosti a dokonce Senátu, Černý poslušně ohnul hřbet a jal se páně Besserův nesmysl obhajovat a prosazovat (byl jsem této trapné události na koncertním večeru Státní opery přítomen a propadal jsem se za něho studem). Teď sklízí výsledky své posluhy mocným, semlela ho – jako mnohé před ním – vlastní mlýnice. Přesto však jsem dalek toho Černému jeho pád škodolibě přát, přesně naopak, v jeho sporu s ministryní Hanákovou jsem plně na jeho straně, podporuji jeho argumenty, jimiž brilantně rozbíjí chatrně sestavené bláboly paní ministryně, a sdílím jeho (bohužel pozdní) protest proti diletantským zásahům politiky do citlivého divadelního organismu. To, co Černému ministryně udělala – totiž odvolání ze dne na den bez udání důvodů, jež teprve později narychlo zflikovala - je jednoznačná sprosťárna, a v každé jiné demokratické zemi by to byl důvod k okamžité demisi (nevím, zda je Hanáková dosud „řízená“ Jiřím Besserem či Miroslavem Kalouskem, ale jedno je zjevné – každým svým náměsíčným slovem prozrazuje, že nejedná za sebe, což ji samozřejmě vůbec neomlouvá).

VČEREJŠÍ DNO ZÍTRA STROPEM
Myslel jsem, že po Vítězslavu Jandákovi a Jiřím Besserovi už na českou kulturu nemůže přijít horší pohroma. Mýlil jsem se. To, co předvádí paní Hanáková, a to jak činy, tak primitivním jakešovským jazykem, s nímž své boty zdůvodňuje (vzpomeňme jejího vystoupení k církevním restitucím), to klesá i pod už tak nízké dno, do jakého přivedli rezort její předchůdci. Je zralá na demisi, ale možná bych se měl spíš modlit za její uchování – od Dostálových časů totiž platí, že každý nástupce vždy trapností překonal předešlého: včerejší dno je zítra stropem. Ministryně (viz její trapné vystoupení v den odvolání Černého v Událostech a komentářích na ČT 24) mele naprázdno jako kolovrat fráze o nezvládnutých řídících procesech a vytýká Černému – jakoby byla postavou z některé Havlovy hry - „stagnaci transformace“ . M0dia mají však krátkou paměť. To, že ministryně odvolala ze dne na den ředitele Národního divadla jako nějakého darebáka (jak trefně podotkl jeden z šéfů souborů: takové odvolání je přípustné pouze jako součást trestního oznámení) se bohužel neděje poprvé. Přesně před šesti lety, také na prahu nové sezóny (2006/07) odvolal na hodinu ministr Štěpánek ředitele Dvořáka a přeťal tím jednu z nejslibnějších ér polistopadového Národního divadla – s následky tohoto diletantského rozhodnutí se potýká ND dodnes. Dodnes jsme se nedozvěděli relevantní důvody tak razantního kroku. Zato už tehdy se ministr dovolával půlrok starého úřednického auditu, který nerespektoval specifiku divadelní práce. Jak dlouho se tyto diletantské zásahy politiky do umění budou opakovat? Obávám se, že tak dlouho, dokud si to necháme líbit. A dokud budeme jako zbilbordelizované stádo volit setrvačně partaje, jež generují kulturní vandaly, a posazují je na vládní místa...

(psáno pro Hospodářské noviny)